Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

reklama

388 fotek a 2 videa, květen až červenec, 115 zobrazení, přidat komentář
339 fotek, jaro, 28 zobrazení, přidat komentář
3K
KŘÍŽEM, KRÁŽEM KORSIKOU
Korsika je čtvrtým největším ostrovem ležící v západním Středozemním moři spadající pod správu Francie. Hornatý ostrov je dlouhý 183 km a široký 83 km. Nejvyšší horou ostrova je Monte Cinto, která dosahuje 2706 mnm. Korsika je místem narození Napoleona Bonaparte a nedotčenou krajinou s množstvím ledovcových jezer. To vše nám zkráceně říká Wikipedie. A co to pro nás znamená? Nekonečné stoupání a klesání plné ostrých zatáček. Nejednomu motorkáři zde zaplesá srdce a my to ještě okořeníme o nějakou tu offroadovou cestu.

4. května dopoledne vyrážíme směr Livorno ve složení. Já s Vladi na TGB Blade 1000 LT EPS 4x4, František na stejném TGBéčku 1 000, Zdenda (na mém bývalém expedičním) Accessu Max 750i LT 4x4, který projel Marokem a Albánií. Takže na něm Zdenda mezi námi vypadal jako ostřílený jezdec, který ze své první expedice byl dosti nervózní. Hlavně proto, že na přípravy měl jen čtyři dny. No a Richard na Can – Am Outlander 800 4x4, který také už má něco za sebou a naposledy se před rokem „potkal“ s kamionem v Izraeli.
Ve dvě v noci si cestu zpestříme návštěvou šikmé věže v Pise. Poté Zdenda odstaví auto s vlekem v kempu. Je to jen osm minut od trajektu, takže pro něj už začíná expedice. Na trajekt hrdě najíždí už na čtyřkolce.
V 8:30 se zavírají vrata trajektu a čtyři hodiny plujeme do Bastie. Základní tábor jsem určil 20 km od Bastie, v klidném hlídaném kempu. Celí natěšení sedláme čtyřkolky a vyrážíme dosáhnout nejsevernější bod expedice. Hned po pár kilometrech zjišťuji, že co jsem si doma naplánoval, nebude tak jednoduché uskutečnit. Prašné cesty přes pastviny jsou oplocené, a kde není plot, je zákaz. Ale i přesto se najdou volně přístupné šotoliny. Chvilku hledáme na útesu osamocené dělo z dob Napoleona. Do sběru ho ještě nikdo neodnesl. Poté dosahujeme nejsevernějšího bodu expedice. V poklidné vesničce Tollare se nevěřícně diví, kde jsme se tam vyloupli a hned si nás fotí. I my děláme pár selfíček a přes západní pobřeží se vracíme do základního tábora nabalit mašiny na 12 dní expedice.
Druhý den roztáčíme „kolotoč“. Jak to Vladi shrnula do pár vět - ráno v sedm zvoní budík. Vaříme snídani, mezi tím už balíme spacáky, stany a probíhá hygiena. V 9 už sedíme a vyrážíme brázdit Korsiku. Když se zastaví, vaříme oběd a hned zase jede. K večeru hledáme kemp, stavíme stany a mezi tím zase vaříme nějaký ten gáblík. Unaveni dáme sprchu a jdeme zbití zase spát. To vše je vykoupeno překrásnou přírodou a super svezením.
První větší výjezd je na vrchol nad Bastií. Serra di Pigno, 995 mnm. Vede sem úzká silnička dva metry široká a nechybí ani středová dělící čára. Kousek opodál je památník druhé světové války s kanonem mířící na Bastii. Odtud míříme na nejsušší část Korsiky. Dojíždí nás zhruba 30 motorek. Uvolňujeme jim cestu a s Františkem se vydáváme na stíhací jízdu jejich tempem. Samá ostrá zatáčka a žádná rovinka. Brzda, plyn. Motorkáři nevěřícně kroutí hlavou, když se jim už několik kilometrů na prdel lepí plně naložená TGBéčka. Nemají prostor, aby nám ukázali, co jejich motorky dokážou. Na Korsice svižným tempem jedete i pouhých 30 km hodinu. Na odbočce do parku Desert des Agriates ( korsická poušť), kam smí jen auta s pohonem 4x4, čekáme na kluky, kteří dorážejí s několikaminutovým zpožděním. Teď už společně brázdíme vyprahlou krajinou až ke dvěma osamělým plážím. Kyvadlově sem vozí Defendry turisty. To, co my zvládneme za 20 minut, jim trvá hodinu. U první pláže je i kemp. Na druhé pláži dáme teplý oběd a vracíme se stejnou cestou k silnici. Ještě míříme ke třetí pláži po kamenité cestě. Potkáváme i zdejší prales. Majestátné stromy s loupající se kůrou. Krásné místo na kempování, ale je ještě brzo, tak pokračujeme. Na konci kamenité cesty je farma. Všude zákaz kempování a rozdělávání ohně. Na pláž Punta di Mignola musíme pěšky. Sněhově bíle zabarvený písek a průzračná voda vybízejí ke koupeli. To nás ale přejde, jakmile smočíme nohy po kolena. Měli jsme v plánu se tu utábořit, což přes zákazy nejde. Musíme znovu do kempu, kterých je tu hodně. Na farmě se ptáme, z jakého důvodu je přeškrtnuta cesta v mapě, kudy chceme jet. Prý je tam přísně chráněný úsek a smí se tam pouze pěšky, i když je tam cesta krásně vyjetá. Pokoušet jsme to nechtěli. Na ostrově se není kam schovat a jako Češi na čtyřkolkách jsme tu jediní. Se soumrakem dorážíme do kempu.
3. den je v plánu kopírovat západní pobřeží, ale nejprve musíme dotankovat a nakoupit proviant. Ta jejich odpolední siesta už nám leze na nervy. Po 12. hodině vše zavřou a otvírají až v šest. Pokud zapomenete, může se stát, že se suchou nádrží či kanystrem v ruce budete čekat i několik hodin než budete moci pokračovat. Po natankování se vracíme zpět na trasu a mizíme v oblacích prachu. Jedeme se podívat na zříceniny obce Occi ze 14. století. Vedou tam 3 stezky a jen po jediné se s čtyřkolkami dostaneme na vzdálenost 500 m od vesnice. Turisté mířící na to samé místo, nám ochotně s úsměvem uvolňují stezku a pozorují, jak šplháme přes balvany. Vesničku Occi postupně obnovují. Kostel je jak nový a podle připraveného materiálu budou pokračovat dál. Zajímavé je, že se tam není jak dostat, kromě úzké skalní pěšiny. Takže materiál museli dopravit jedině vzduchem. Dalším bodem jsou Janovské strážní věže podél pobřeží, vybudované v 16. století, jako ochrana proti mořským lupičům. Osádku tvořili 2 až 4 muži, kteří sledovali obzor. Věže byli od sebe na dohled. Jakmile spatřili podezřelou loď, na vrcholu věže zapálili varovný oheň. Během jedné hodiny všichni věděli, že se blíží nebezpečí. Na ostrově bylo přes 150 věží a dodnes se zachovalo sotva 50. K jedné takové se blížíme. Úzkokolejnou železnici se nám daří překonat, až na druhý pokus. Poté míříme na maják u městečka Calvi. Cestou potkáváme místní ATV stezku, po které šplháme až na náhorní plošinu, kde mají vybudované krásné tratě. Potkáváme i domorodce s UTVčky. Po této trati jedeme asi 15 km až na dohled majáku. Krásné svezení zakončené zákazovou značkou. Spouštíme se k pláži, kde šnorchlují potápěči s harpunami. Dáváme svačinku a hledám v GPS kemp.
4. den míříme do hor, potkáváme tu i české cyklisty. Někteří z nich také hrdě vezou českou vlajku. Richard utrhl táhlo řazení a tak při každé změně rychlosti musí slézt a řadit přímo na převodovce. Všude jsou zákazy vjezdu do lesa. V každé zatáčce jsou nádherné vyhlídky na skalní útvary. Musíme dávat pozor na prasata, která se tu líně povalují po cestě. Nacházím vjezd do parku bez závory a zákazu. To je naše cesta na hřeben. Dosahujeme nejvyšší nadmořské výšky 1650 mnm. Přes hřeben se převalují mraky. Jedeme se podívat na jednu salaš do údolí a na druhou těsně pod vrcholem. Chtěli jsme ještě vystoupat na vrchol a tam zakempovat, ale nepříznivé počasí nás odradilo. Ani protější nejvyšší horu Korsiky, Monte Cinto 2.706 mnm, jsme přes husté mraky neviděli. Sjíždíme po několika hodinách k přehradě Calacuccia, odkud je také jedna legální cesta na hřeben. Po nezpevněných cestách parku jsme najeli 65 km. Poté projíždíme krásnou skalní soutěskou až do města Corte. Tam se nám daří dotankovat. Míříme do soutěsky podél řeky La Restonickde, na které je krásný kemp.
5.den - ráno vyrážíme na jezera. Čtyřkolky odstavujeme na parkovišti a vyrážíme pěšky. Šplháme po skalách, chvilku se brodíme vodou a ke konci i sněhem. Nahoře, v 1711 mnm, nás čeká hustá mlha. Po chvilce se na pár minut rozplynula a za ten pohled výšlap stál - nádherné jezero obklopené horami. Po čtyřech hodinách opět sedáme na kolky a vyrážíme po horských hřebenech nejužší a nejklikatější cestou. 85 km svižným tempem jsme jeli tři a půl hodiny za teplem k moři. Za tento úsek jsme nepotkali jediné auto a vše tu bylo nádherně zelené. Stromy byli porostlé pnoucími rostlinami a na dálku to vypadalo jako obří postavy.
6.den: Ráno na východní pláži nás budí malá dešťová přeháňka. Než se nasnídáme, stany jsou suché a v devět už vyrážíme na nedalekou pláž s věží. Písek je jemný a hodně se boříme. Zapínám 4x4 a poprvé používám plný výkon motoru. Doslova s Vladi letíme pláží. Od kol létají gejzíry mokrého písku. Po necelých dvou kilometrech se ozve rána a čtyřkolka se do písku potápí. Málem jsme šli přes řídítka. Podle GPS jsme v 53 kilometrové rychlosti stáli na 4 metrech. Doslova jsem utavil řemen. Poprvé, za celou historii co jezdím, dělám řemen na své čtyřkolce. Velký výkon si bere svou daň, jak prohlásil v tomto případě zkušený Richard. Nutno dodat, že na tom mám svou vinu i já. Kdybych přeřadil na pomalé L, tak se to nestalo. To „elko“ tam není pro okrasu. Romantičtější místo na výměnu řemene jsem si vybrat nemohl. Jen jsem se navijákem vytáhl dál od vln, které nás v tu chvíli olizovaly, a pustil se do výměny. Byl to koncert. Zdenda mi k tomu uvařil čaj a Fanoušek mě krmil korsickým sýrem. Za hodinu a půl jsem byl zase pojízdný a zamířili jsme k věži na konci pláže. Přicházejí dešťové mraky. Ujíždíme před nimi do hor. Nad 1000 mnm svítí sluníčko. Překonáváme hřeben, vyhýbáme se líným prasatům povalujících se po silnici a stavíme u vodopádu. Na jedné vyhlídce pozorujeme, jak se mraky v dálce, doslova přelévají přes hřeben a padají do údolí, kam zrovna míříme. Těsně před nimi zastavuji a předtucha mi říká „vem si nepromok a teplé oblečení“. Vyplatilo se. Hustá, ledová mlha to byla a dobrou půl hodinu nás trápila, než jsme se dostali z obětí hor. Kempujeme za slabého deště, ale v teple u moře na okraji velkého města Porto - Vechio .
74 fotek, letos v únoru, 35 zobrazení, přidat komentář
142 fotek a 2 videa, loni na podzim, 112 zobrazení, přidat komentář
Ukrajina 2015

Podzim už je krásně barevný a tak je čas se provětrat. 9. října večer vyrážíme směr Ukrajina v kombinovaném složení čtyřkolky a motorky. Lukáš a Aleš na KTM ADVENTURE 950, David s 250kou a Tomáš s 450kou. No a čtyřkolky: nový člen Tomáš s Access Max 750 a Ondra se Suzuki Kinquad . Maty se Suzuki LTZ, který s ní jel už letos Albánii a já s Vladi testujeme v plném zatížení TGB Blade 1000. Výhodou cesty je, že najedeme na dálnici, která nás dovede až na ukrajinskou hranici. Potom už jen 150 km a jsme na hotelu. Celkem 1100 km, které se nechají zvládnout za 15 hodin. Hodinku si odpočineme na hranicích než nás zapíší. :-D Na Ukrajině nás překvapují nezvykle opravené cesty. Dokonce i místy nový asfalt. Odpoledne dorážíme na místo. Dáme pozdní oběd a nadrženi hned vyrážíme na malou projížďku okolím. Je po dešti a v okolí je pěkné bahýnko. Kluci na motorkách sebou pěkně plácají a některé výjezdy dávají s obtížemi na několikátý pokus. Dobrá rozcvička před ostrými kilometry co nás čekají.

2. den. Směr Koločava po hřebenech jsem ještě celou nikdy neprojel. Počasí bylo vždycky proti nám a i teď už od rána prší. Bereme na sebe pláštěnky a vyrážíme. Po cestě tankujeme. Benzín tu stojí 24 Kč. Za městečkem Dubová odbočuje do kopců. Brodíme říčku a šplháme na hřeben. Alešovi po pádu zlobí motorka, tak se vrací na základnu. Byla to jen svíčka. Po hodině a půl výjezdu jsme na hřebeni. Tady už neprší. Déšť se změnil v krupici, která nás s větrem bičuje. Vše je tu pokryté ledem a dokonce i my. Helmy rozmrazujeme u výfuků a čekáme, až se sem vyškrábe poslední motorka. Před sebou máme po hřebeni ještě 50 km a 500 výškových metrů, kde bude ještě větší mráz a led. Hustá mlha, tak že by se dala krájet, mě nutí to vzdát. Viditelnost sotva 10 metrů. Jedno špatné odbočení a už se nenajdeme. GPS s trasou mám jen já. Po cestě zpět míjíme srub, kam se jdeme na chvilku schovat. Rozdělávam oheň v kamnech a vyndáváme zásoby jídla pro případ nouze. Vítr neustává a nikomu se nechce z vyhřátého srubu, ale musíme. Na hotel přijíždíme už za tmy.

3. den. Stále prší. Motorkáři jdou opravovat své stroje, tak vyrážíme na bádání nových míst. Šplháme na vrchol Pecka, kde nás čeká opět hustá mlha. Za ním se spouštíme kamenitou cestou připomínající spíše dno řeky. Obroušené kulaté kameny, které se pod koly čtyřkolek dávají do pohybu. Využívám motorovou brzdu. Silný dvouvál brzdí tak, že není třeba brzdit. Ba naopak. Občas přidávám plyn, abych nejel šnečím tempem a nebrzdil kluky za mnou, ale pokud to necháte jen na motoru, víc jak 8 km/h se nerozjede a to je sjezd opravdu prudký. V údolí nás v dubovém lese čeká bahno. Terén je tu rozmanitý. Kromě písku snad všechno. Na hřebeni odbočuji z trasy co znám na novou. Prudký sjezd v husté mlze podporován deštěm, nevypadá moc bezpečně, tak to raději odkládám na jindy. Hřebenovou cestou potkáváme odbočku, kterou se po pastvinách spouštíme do zalesněného údolí. Bohužel končí u jednoho srázu. Hodiny neúprosně letí a už není času se někde zdržovat. Valíme zpět. Prudký výjezd Milan se sportkou dává až na druhý pokus.
Jeho galusky a absence předního náhonu ho sice v něčem limitují, ale jeho odhodlání a šikovnost ho na vrchol dostane. Přijíždíme k výjezdu v kamení. Mám obavy o kluky s krátkými čtyřkolkami. Stačí jedno nakopnutí, prohrábnutí a máme velký problém, ale kluci jsou šikovní a přistupují k tomu zodpovědně. Ví, že by se s čtyřkolkou mohli rozloučit a nedej bože stát se úraz. Jsme sice do 20 km od civilizace, ale pomoc se sem nedostane. Ještě opláchneme od bahna čtyřkolky i sebe v řece a opět za tmy dorážíme na hotel.

4. den vyrážíme opět na Kolčavu, ale tentokrát údolím. 30 km po silnici, kde je díra vedle díry. Některé jsou tak hluboké, že by jste tam nechali i kolo. Tady dostali čtyřkolky na prdel víc, než v terénu. Nejhorší byly ostré hrany asfaltu. Pomalu se to nedalo jet jen přidat plyn a proletět. Na konci projíždíme německou vesnici a jako poslední vesničku Konsomolsk. Tam odbočuje podle map červeně značná cesta, kterou už před 20-ti lety strhla voda a do dnes ji neopravili. Cesta teď vede potokem, což nám vůbec nevadí. Dokonce ji i vyčistili od padlých stromů. Naposledy jsme to tu s Tomem prořezávali a nakonec jsme museli za pomoci navijáku ven z potoka na břeh a kličkovat lesem. Tím jsem strašil motorkáře. :-D V potoce zkouším, co výdrží zadní diferák. Děravou cestu zvládal a dokonce i v potoce jsem nepotřeboval ho zavírat, natož přidat 4x4. Teď už jen překonat hřeben, kde už to nepodceňuji, dávám 4x4 a jsme nad Koločavou. Brodíme se tu stádem ovcí a bahnitým úvozem kloužeme do údolí. V četnické stanici nás už vítají. V kamnech se přikládá a sušíme co se dá. Ptám se hostinského, kudy se dá dostat na hřeben, že by jsme zpátky jeli po něm. Prý po červené turistické přes most řekou do kopců. Chvilku se zdržíme pomoci klukům motorkářů zdolat panelový vodopád. Za ním už výjezd rozmočeným hliněným úvozem s hlubokými kolejemi. Pomalu se škrábu bahnem až do míst, kde se nechá vyjet na pastvinu. Bál jsem se o lemy blatníků, že je tam nechám, ale vydržely a moc bahna na nás nepustily. Tam čekáme na ostatní. Přijíždí jen Tomáš s Ondrou. Ostatní se sem nevyškrábou. Jen David na svém „pinckovi“, jak říká své 250ce přijíždí od jinud. Chce nám předvést, jak se jezdí po zadním, ale oslík se mu splašil a končí na zádech a „pincek“ se od něj po zadním vzdaluje. Čas se nám krátí a do tmy jen dvě hodiny. Vracíme se na trasu, kterou znám. Luky s Alešem to berou oklikou po rozbité silnici a my přes hřeben a potokem rovnou na hotel, kde se všichni v pořádku v sauně scházíme.

5. den. Sluníčko nás tahá z postelí. Na to jsme čekali, abychom mohli dát velký 200 km okruh po hřebenech na střed Evropy a zpět. Doplníme zásoby jídla, dotankujeme nádrže i kanystry a vyrážíme na hřebeny. Vybírám nejsnazší cestu na vrchol Apecka z městečka Dubová. Hned po pár kilometrech má Aleš defekt na motorce. Rozborka, sborka. Duše za pár minut vyměněna. Zřejmě chlapci doma poctivě trénovali. Cestou potkáváme neidentifikovatelný silniční motocykl čínské výroby, obložen matracemi. Jezdí sem už sedmým rokem sbírat jahody. Na vrcholu uděláme pár fotek a frčíme dál. Několika kilometrový sjezd v kamení máme natrénovaný a i kluci na motorkách to bez pádů zvládají. Teď už návrat pro ně je nemožný. Těžké motorky by se už nahoru nevyškrábaly. V dubovém lese nás čekalo krásné bahýnko. Pastviny byly promočené a nad 1500 už umrzlé. V jednom výjezdu se nechám unést silným motorem a na půl plynu letím šedesátkou. V trávě schovaný hrb nás zvedá do vzduchu tak, že mi Vladí málem přeskočila zadní kufr. Začíná i místy sníh. Zapřáhám za sebe sportku a výjezdy po sněhu mu pomáhám zdolat. Posledních 100 výškových metrů, už se zahrabu i já. V prudkém výjezdu Bladeho neotočím. Buď scouvat nebo se pokusit rozjet a otočit se na vrcholu. To je výzva. Až s uzávěrkou se mi podařilo rozjet a vyhrabat na vrchol 1760 m.n.m. Dál už se jako celá parta nedostaneme. Vracíme se zpátky k motorkám pod kopec a jdeme bádat cestu kudy zpět. V dálce vidím po pastvině cestičku. Není čas na omyl. Za dvě hodiny je tma. Chvilku jedeme lesem, chvilku po pastvinách. Stále po hřebeni. Tráva, listí, hluboké louže plné bahna, tím vším se brodíme. Za soumraku se dostáváme na zpevněnou cestu, která nás dovede k hotelu. Krásných náročných 180 km. :-)

6. den. Druhý pokus se dostat tam, kam jsme chtěli včera. Tentokrát jedeme po prašných nebo kamenitých zpevněných cestách přes několik hřebenů a vesnic. Pěkné svižné svezení a moc to ani nepráší, tak jedeme kolka na kolce. Diferák mě do driftu moc nepustí, ale zato jedu zatáčky krásně plynule a čistě. Nad Kobyljeckou Polanou dáváme malou pauzu. Začínají se honit mraky. V dálce je vidět déšť. Nikdo z nás se nechce oblékat do pláštěnek. Spouštíme se strání do Kosovské Polany a z ní šplháme už přes poslední hřeben. Kdysi tu byl asfalt. Místy ještě pozůstatky jsou. Začíná krápat. Zastavuji a zavírám zadní diferenciál. Šlapeme mašinkám ještě víc na plyn a potřebuji si zatáčky otevřít. Do kopce doslova letíme. Kapkám se ale nevyhneme. Hřeben je dosti vysoký a mraky za ním zůstávají. Pod námi je už Rachyv, 15-ti kilometrový sjezd a jsem na hlavní cestě do Rachyva, ale mi se dáváme opačným směrem na střed, kde už na nás čeká dobová teplá restaurace. Napucnuti dobrým jídlem vyrážíme ještě prozkoumat solná jezera a propadliny v městečku Solotvina. Hlubinné doly se místy propadly a v místech propadlin vznikly jezírka. Sůl z dolů se do nich dostala a tak je začali využívat k léčivým koupelím. Dokonce tu vyrostli lázně a ty slanou vodu berou z vrtů. Těžební budovy tu jsou zchátralé a propadlin je tu k vidění víc než dost. Tma nás zase dohání a na hotel přijíždíme za sucha.

7. den je odpočinkový před cestou domů. Ráno jedeme na místní trhy. Dá se tam koupit cokoli. Od pračky, počítač až po prase, krávu či drůbež. Nic mi do oka nepadlo jen jeden stařec prodával obří vlašské ořechy, tak je zkusím doma zasadit. Teď už jen umýt a naložit čtyřkolky a motorky. Blade mě velice příjemně překvapil. Nevěřil jsem, že bude takhle dobře fungovat zadní diferenciál v terénu. Najeli jsme celkem 750 km z toho 300 km hlavně za deště a sněhu na 4x4. Silný dvouválec jsem za celou dobu nepoužil na plný plyn. Nebyl na to prostor a na rozmočených pastvinách nedokázaly pneumatiky přenést výkon motoru. Volil bych hrubší vzorek, ale ten zase nebude příjemný na silnicích, kde dosahuje TGB bez problémů podle GPS i přes 120 km/h. Průměrnou spotřebou jsem měl 13,5 l. Při rychlejší jízdě přes rozmlácené silnice se podvozek choval velice klidně a byl skvěle ovladatelný. V prašném období je skřele přístupný vzduchový filtr k dennímu čištění. Jediné, co jsem postrádal, byl posilovač řízení. V Čechách mi nescházel, ale když sjíždíte hodinu z kopce na mokrém podkladu, či v kamení na 4x4 opřen o řidítka a motor ukrutně brzdí, spolujezdec opřen ještě o vás, tak bych jim
157 fotek a 14 videí, květen 2015, 132 zobrazení, přidat komentář
10. den: Jedeme se podívat na nedaleké vojenské letiště v Kucové. Spíš už je to funkční muzeum. Podle Venci tyto Migy byly vysloužilé už před třiceti lety. Poté už míříme zase do hor. Vénovi stávkuje kolka. Zase si žádá doping a Fanda udělal manžetu. Lano od navijáku přes větev stromu a zvedám Fandovo čtyřkolku, aby se volně točili zadní kola. Odmastit, natočit smršťovací folii a přes to americkou pásku. Pokud manžeta má tvar, tak se s tím nechá bez problémů dojet. Pokračujeme dál. Hřeben je bohužel neprůjezdný. Možná že by to šlo, ale máme naložené mašiny a obrovské balvany, které jsou ve velkém stoupání zapotřebí překonat, by jim dobře neudělaly. Vracíme se kus zpátky, jelikož tu jiná cesta není. Přes údolí najíždíme na druhý hřeben, který nás dovede kam potřebujeme. Hledání cesty nás zdrželo, že jsme museli kousek před dnešním cílem zakempovat v řečišti pod mostem, ke kterému jsme se museli probrodit. To byla pro sportku výzva, protože naši pracanti to zvládali hravě, ale i ona to zvládla.
11. den: Ráno nás probouzí vpovzdálí projíždějící těžká technika. Několik kilometrů pod námi se staví obrovská hráz. Brodíme se zpátky a to se sportce zase nelíbí. Chvilka na sluníčku a zase ožila. Míříme do soutěsky, kterou protéká malý nenápadný potok Holli. Jdeme do plavek a na průzkum, až tam, kam se protáhneme. Hned na začátku potkáváme vyvěrající teplý pramen s malou tůní. Příjemné zahřátí. O kousek dál už musíme plavat. V místech, kde je soutěska úzká kolem metru, voda vymlela hlubší příkop. Do ledové vody se nám moc nechtělo, ale naše zvědavost nás hnala dál 2 km soutěskou, až do míst, kde jsme se už neprotáhli. V útrobách skal je i jeskyně, ale to musíme z druhé strany hory. Tam se ale dozvídám od hrázného, že je to pěšky někde hodně vysoko a na celý den. Ten bohužel už nemáme. Odtud se přesouváme k moři na poloostrov Rodonit, kde měl Hodža také své základny. Poslední noc expedice na písečné pláži.
12. den: Už od ranních 4 hodin je tu rušno. Halekající rybáři vyplouvají pokládat sítě. Chvilku klid a v šest je tahají. Venca s Milanem jedou ještě na prohlídku pobřežní pevnosti. V podzemí prý potkali pěkně velkého hada. Než stačíme zabalit stany, je tu autobus plný studentů. Ty samozřejmě zajímáme víc, než zbytky bunkrů a pořizují si selfíčka se čtyřkolkami. Máme zabaleno a razíme na hranice. Ve městě Škoder dokoupíme suvenýry a mastíme na čáru. Expedice nám pomálu končí. Zpříjemníme si jí ještě poslední večeří v Černé Hoře u vodopádu zvaný malá Niagára.
Čtyřkolky fungovaly na jedničku. Accessi opět ukázali, že mezi pracovními čtyřkolkami mají při svém výkonu 52 K nejmenší spotřebu a největší dojezd. Už v základu plechový podvozek, naviják a větrný štít se hodil. Je to skvělá čtyřkolka na expedice, zejména při jízdě ve dvou, kdy podvozek odvádí skvělou práci i přesto, že jezdím přeložen.
Tato expedice měla jeden cíl a to nalézt vytýčené body, které se nám povedlo splnit, až na tu jeskyni u které bylo zapotřebí horolezeckých výkonů. Proto není hojně navštěvovaná turisty. Výprava se vydařila, počet najetých km: 2. 020, počet dní: 11, počet zranění : 0, počet zničených strojů: 0, počet spokojených výletníků: 7.
617 fotek a 27 videí, loni na jaře, 217 zobrazení, přidat komentář
Duo Access v Albánii
Možná se to zdá divné, že se stále vracím do jedné země, ale má to své důvody. Albánie je země jako stvořená pro nás čtyřkolkáře. Nádherná rozmanitá příroda, vysoké hory, hluboké kaňony, dlouhé písečné pláže, opuštěné parky, kde potkáte maximálně své kolegy na motorkách. Lidé příjemní, hned si s vámi pořizují selfie a policisté, když je míjíte, vám salutují. Pro nás v Čechách to zní jako sci-fi, ale je to tak. Vytýčil jsem několik cílů, které jsme chtěli dosáhnout, aby to nebylo jen tak nesmyslné ježdění.
Vyrážíme večer 24.4. ve složení: zatím expedicí nepolíbený Fanda a já s Vladí na Access Max 750 LT, zkušený matador Pačenko s Petrou na Yamaha Grizzly 700, ostřílený pohodář Václav na Polaris 800 X2 a sportkař tělem i duší Milan na Suzuki 400 LT.
Po osmnácti hodinách dorážíme na místo. Kemp na Skadarském jezeře v Černé Hoře navštěvujeme pravidelně. Je to dobrá základna. Hlídá to tam Čech Riky a kdyby se nám něco na cestách Albánií stalo sedne do auta a přijede pro nás. To je pomoc k nezaplacení, kterou jsme naštěstí zatím nikdy nemuseli využít. Naložíme čtyřkolky bagáží a jdeme na kutě. Čeká nás 2 000 km za 11 dní v sedle čtyřkolky.
2. den ráno dotankujeme a bereme směr hranice. Překvapila nás dlouhá fronta, ale za necelou hodinu jsme v Albánii. Kousek za čárou v městečku Koplik bereme útokem bankomat, prodejnu sim karet a supermarket, kde kupujeme něco na večerní seznamovačku u ohýnku. Navštěvujeme turistický komplex, kde kromě jezírek s rybami měli i páreček medvědů. U poslední benzínky dotankujeme a jedeme do pohoří Kushen. Kde to jen jde, jsou malá políčka. V řečišti rozvineme tábor a upečeme si dobrotu. Kvákání žab nás doprovázelo až do rána.
3. den: V jedné horské vesničce vidíme kombajn. Na sekání obilí ho asi nemají, protože políčka tu mají malá a nepřístupná. Budou ho nejspíše používat jako mlátičku. Míříme dál, směr park Lura. Těsně před ním odbočíme a pokračujeme dál horami. Na vrcholcích parku leží sníh, a už jednou před lety jsem skrze něj jel, tak zkouším novou cestu, která také šplhá k vrcholu, kde se brodíme sněhem. Otočím se a Venca nikde. Vracíme se k němu. Čtyřkolka stávkuje. Nechutná jí zdejší benzín a tak jí dopuje aditivami. To už jí šmakuje a můžeme pokračovat. Vrcholek překonáme a za ním se spouštíme do údolí. Po dvouhodinovém sjezdu dotankovávam z vlastních zásob a rozmýšlíme se, jestli se odklonit od trasy a dojet k benzínce nebo pokračovat a věřit že něco potkáme. Adrenalin vyhrál a pokračujeme dál do hor. Při soumraku na jedné pastvině u hučícího potůčku rozbalujeme tábor. Z dálky slyšíme projíždět auto. Je to „prezident“ místní oblasti. Alespoň to tvrdí. Vítá nás, potřásá si s námi rukou, pořizují si s námi fotky a mírně pod vlivem mizí za kopci. Tentokrát nám společnost přes noc dělá kukačka.
4.den: Po nočním dešti s rozbřeskem přichází sluníčko, které nám, než dosnídáme vysuší stany. Pro dnešní den máme za cíl jezero Ohrid. Výjezdu a sjezdů je tu dost. Počasí nás stále honí. Půl dne mu úspěšně ujíždíme, ale nakonec musíme do pláštěnek. Dvacet km před cílem nás zastaví divoký potok. Prvotní nápad, že jeho dno zaházíme balvany, po kterých přijedeme, se rozplynul. Proud valící se vody z vodopádu nám je bere. Přihlížející domorodci nám ukazují kudy to máme objet, ale na silnici se nám nechce. Bohužel to jinak nejde. Teď už neprší, ale rovnou chčije. Silnice je tak kluzká, že všechny zatáčky jedeme driftem. V jedné zatáčce to zkusil i místní domorodec s autem a rovnou do kamionu. Dlouhou frontu elegantně předjíždíme. Za doprovodu deště dojíždíme do dnešního cíle. V hotelové restauraci u jezera Ohrid si jak jinak dáváme ryby. Aby nám lépe chutnalo pouští nám české písničky.
5. den je ve znamení deště. Hned od rána oblékáme nepromok. Dotankujeme vše co jde a šplháme do hor. S přibývající nadmořskou výškou přituhuje. Sesunuté svahy, spadané kamení, vše nějak dáváme. Zastavuje nás vodopád valící se přes cestu. Klackem zjišťujeme hloubku. Postupně jeden po druhém ho překonáváme. Sportku pro jistotu bereme na kurtu. Příroda nás zkouší. O kus dál popadané stromy. I s těmi si poradíme. Těsně před vrcholem nás zastavuje mokrý sníh. Po půl hodině prokousávání hledáme jinou cestu. Musíme zpět 30 km na rozcestí a překonat hřeben jinde. I tam šplháme vysoko. Cestou potkáváme dřevorubce, kteří čistí cestu od padlých stromů. Kus nad nimi už si zase musíme poradit sami. Konečně jsme na hřebeni, kde nás zase čeká sníh a mlha. Jdu se projít a zjistit jestli to půjde. Sníh směrem z kopce dáme, ale na rovinkách v zatáčce je místy nafoukáno i přes metr. To by nás zastavilo a zpět by to byl horor. Kempovat tu nebo se vrátit zpátky do hotelu? Cesta zpět až k asfaltové silnici nás stejně nemine a od ní je to na hotel už jen 15 km. Za soumraku dotankujeme a vracíme se zpět. Na hotel odkud jsme ráno vyjeli jsme dorazili za tmy a za sebou krásných těžkých 200 km.
6. den: Sluníčko nás tahá z pelechů dřív než chceme. Dnes nás čeká objet pohoří M. Shpatco. Včera se nám ho ani na druhý pokus nepovedlo překonat. Před snídaní ještě opláchneme čtyřkolky. Dofoukneme pneumatiky na asfalt. Je škoda je sjíždět a vyrážíme. Sportce se koupel nelíbila a baterka už nemá šťávu. Beru jí za sebe na kurtu, než vyschne voda někde v kabeláži. Po cestě se zastavíme v jedné vesničce na zdejších trzích. Oběd dáváme pod hradbami starého města Elbasan. Po 200 km objížďce jsme zpět na trase pouhých 5 km od místa, kde nás včera zastavil sníh. Vyjíždíme do jednoho průsmyku Tomorr, kde ovšem je závora s ostrahou. Na ceduli je povolen vjezd od 18:00 – 6:00 hod. Musíme hoďku a půl počkat. Ostraha je neoblomná. V průsmyku se buduje zbrusu nová cesta. Upouštíme tlak v pneumatikách a čekáme, až dělníci přestanou pracovat. Přesně v šest se závora zvedá. Kličkujeme mezi bagry, nakladači a různou technikou. Až tu bude hotovo, pro nás to tu již nebude. Na jeho konci šplháme na hřeben. Čím jsme výše, tím se cesta zužuje a zhoršuje. Voda z tajícího sněhu tu zanechává po sobě stopy. Začíná se i stmívat. Dosáhli jsme nejvyššího vrcholu a za ním klesání do údolí. Místy jsou svahy sesunuté nebo popadané kamení. To hravě čtyřkolky dávají. Vjíždím do kamenolomu. Trochu mě to rozhodilo, ale prostě to tu tak chodí. Je vedle cesty dobrý kámen? Tak jo. Trochu ho narubeme. :-D Za hluboké tmy přijíždíme do městečka Corovode a ubytováváme se v hotelu nad kaňonem.
7. den: Po snídani jedeme raftovat. Neopren, vesta, helma a pádlo je teď můj přítel. Dvě hodiny sjezdu divoké řeky Osumit hluboko zařízlé do skal. Úchvatné skalní útvary a vodopády mezi kterými proplouváme. Příjemné zpestření, ale čas je neúprosný. Musíme pokračovat dál. Před sebou máme návštěvu dolů. Nakonec to nebyli doly, ale starý vojenský muniční sklad, zasekaný hluboko do skály. Přes most jsme si nedovolili jít. Výdřeva byla ve značném stádiu rozkladu. V Corovode dotankujeme a navštívíme místní Fast Food, než zmizíme do hor. V podvečer přijíždíme k parku Kombetar. Hledáme místo ke kempování. To nacházíme a na vrcholku luxusní planinu s výhledem na okolní pohoří, která jsou ještě pod sněhem.
8.den: Ze spacáků nás dostává zvuk zvonců. Stádo koz nás přišlo navštívit. Pastevec nám chytil jednoho rohatého kozla, na kterého si sednul Milan a rohy mu posloužili jak řídítka. Lidé jsou tu příjemní a za odměnu pastevec dostal sušenky. Jeho hladoví psy se do sebe zakously nad zbytky večeře, kterou jsem tam vyhodil. Nechtěl bych je někde potkat o samotě. Vjíždíme do národního parku Kombetar, tedy spíš do toho, co z něj zbylo. Rozpadlá brána, pár zchátralých budov a napajedel. Cesta udržovaná z posledních sil k vesnici. Za ní už je znát zub času. Domorodci tu projdou jen s oslíky nebo na koni. To je pro nás výzva. Prohazujeme si cestu od spadaného kamení a stromů, až se dostáváme k další vesnici, odkud už je cesta sjízdnější. K termálním pramenům se dostáváme v odpoledních hodinách, jak jsme plánovali. Dáváme si příjemnou koupel. Nemůžeme se dlouho zdržovat, protože se chceme před soumrakem dostat k moři, což se nám daří. Na osamělé pláži nad městem Vlore rozděláváme, jako každý večer oheň a pečeme si mleté tyčinky neidentifikovatelného masa. Za šumění moře usínáme.
9. den: Probouzí do slunečného dne. Hned po snídani odlehčujeme mašiny od všeho, co jde sundat a razíme na malý okolní průzkum po výběžcích a do nedalekých písečných přesypů. Na oběd se vracíme ke stanům na pláži. V odpoledních hodinách se přibližujeme k nejdražšímu pozemku v okolí, který je doslova prošpikován ropnými věžemi. Nikde žádný plot ani ochranka. Jo holt jiný kraj, jiný mrav. Ropa tu doslova teče po zemi. Odtud míříme na hřeben Vokopole - Deshnice, který nás dovede až do městečka Berat. Toto město je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO a protéká jim řeka Osumit, v jejíž horním toku jsme se plavili. Po cestě potkáme ještě bývalou vojenskou základnu, ze které si místní udělali sklady. Za setmění přijíždíme k hotelu, který vypadá jak malý zámek.
364 fotek, březen 2015, 251 zobrazení, přidat komentář
7.den
Brzo po ránu míříme znovu překonat Atlas k jezerům. U hotelu z kanystrů dotankuji a odlehčuji zadní nosič. Před sebou máme 190 km serpentýn, šplhání a klesání. V záloze mám ještě 20 l v kanystrech, umístěných v nášlapech pro spolujezdce. V polovině cesty kluci dotankují. Já zkouším, kolik ujedu takhle naložený. 40 km před jezery mi začíná blikat rezerva a Véna do svého Bruta dolévá poslední kapky ze svých zásob. Klesání a stoupání kolem 1000 m každých 30 km tu je běžné. V jedné vesničce potkáváme španělské kolegy. 2x Can-Am a Polaris. Hledají, kde by natankovali, protože v horách mají převážně jen naftu. Benzín jim přes zimu došel a závoz nového se sem zatím nedostane. Po sedmi hodinách v sedle přijíždíme k jezerům. Než je projedeme, ještě navštívíme benzínku na doplnění pohonných hmot kousek pod jezery. Natankoval jsem 18,5 l, takže průměrná spotřeba je pod 10 l. Jsem spokojený. Vracíme se k jezerům a u nich dáváme pozdní oběd. Poté nacházíme příjemné ubytování, konečně s teplou vodou a i nám tam zatopili.

8.den
Ráno máme omrzlé čtyřkolky. Vyrážíme na hřeben Atlasu. Domorodci nám říkají, že neprojedeme, ale to nás neodradí to vyzkoušet. Vždyť na ten sníh se těšíme. Cesta je hodně rozbahněná z tajícího sněhu. Úžlabiny mezi kopci jsou podmáčené velké pasti. Pokud to jde, využíváme jižní svahy, kde tolik nezapadáme. Musím demontovat vlajku, která pod nánosy létajícího bahna od zadního kola ohýbá laminátový prut až k zemi. Místy, už narážíme na první sníh. Pěkně umrzlý. Nechá se po něm přejet. První větší závěje objíždíme, kudy to jde. Na jedné rovné planině zkouším projet, ale těsně před koncem zapadám. Na řadu jde naviják. S přibývající nadmořskou výškou přituhuje. Poprvé beru lopatu do ruky a to jsem počítal, že ji využiji jen v dunách. Postupně se prokousáváme k hřebeni. Už dokonce na něj vidíme. Cesta je zařízlá do svahu. Hodně nafoukaného sněhu, ale kraj cesty je odtátý. Bohužel v jednom místě až moc a trhá se pode mnou. No nic. Jde na věc zase lopata, aby se přede mě někdo dostal, za koho se vytáhnu. Kluci jdou prozkoumat, jestli to má dal smysl. Odhazuji jako divý a najednou se čtyřkolka pohla. Začala se bokem sesouvat v podmáčeném sněhu ze svahu. Zafixuji ji za tažné navijákem od Radka a sníh, co hází dolů, přihazuji k předním kolu, aby ještě chvilku vydržela na místě, než kluci přijdou a pomůžou mi ji vyprostit. Už se vracejí s průzkumu. Zjišťuji, že když se prokousáme ještě 100 m, máme vyhráno. Nahoře sníh není. Čtyřkolku asi tak po půl hodině dostáváme zpět na cestu. Procházíme si 20 metrů koleje, aby nás drželi před sesunutím do boku. Radek to jde vyzkoušet. Po 15-ti metrech zapadá. Musíme to bohužel vzdát. Bylo by to na dlouho si proházet cestu k vrcholu. Při zpáteční cestě, už je sníh natolik rozbředlý, že při jednom přejezdu sněhového jazyka se propadám do strany, bohužel ale zase směrem ze svahu. Abych se nepřevrátil a čtyřkolka neskončila v kotrmelcích, beru za plyn a prokoušu se předkem ze svahu. Tam ale hluboko zapadám, až po přední kufr. Radek s Vanou musí překonat tento úsek jinudy, abych se za ně mohl opět zapřáhnout a vytáhnout. Přihlížející dva domorodci s lopatami v ruce, jako kdyby na to celou zimu čekali, jdou na pomoc. Pod čtyřkolkou bylo pár metrů sněhu. Tohle zapadnutí mě stálo 4 konzervy a hodinu času. Potom už jen zapadl v bahně Véna a celí zaprasení jedeme hledat ubytování. To nacházíme kousek nad soutěskou Todra.

9.den
Ráno dáváme hlavy dohromady a ještě se chceme na jeden den vrátit do Atlasu, než se od něj vzdálíme. Projedeme si soutěsku Todra a v městečku Tinerhir dotankujeme vše do plna. Paky si necháme odbahnit čtyřkolky. Poté se vracíme Todrou zpět a nad ní odbočujeme do hor. Cestáři tu odvedly kus práce, ale příroda je silnější. 45 km cesty je strženo vodou a jedeme převážně vyschlým korytem řeky, kde Radkovy znovu prasknul držák zadního nosiče, tentokrát na rámu. Aby toho nebylo málo, Vencovy se rozsvítil kontrolka řemene. Po čtyřech hodinách jízdy v kamení, začíná konečně cesta. Projíždíme soutěskou Dadés a míjíme zajímavé skalní útvary. Při jejich focení u nás zastavuje auto a z okénka se ozvalo: „ Ahoj. Co vy tady?“ Češi jsou všude :-D. Ještě si projedeme známé serpentýny nad Baumal Dades, kde pak hledáme nocleh.

10.den
Míříme do základního tábora tou neméně náročnou cestou, aby Radkovo čtyřkolka dojela, aniž by jsme museli po cestě svařovat. Tuto trasu - 240 km, jsem zvládl jako jediný na jednu nádrž. Opět fantastická spotřeba 7.5 l. Stále mě Maxík překvapuje. V kempu hned děláme základní údržbu. Máme najeto zatím 2.200 km. Radek sundává vše ze zadního nosiče. Už budeme jezdit jen v okolí jednodenky.

11.den
Na zajímavá místa v okolí vyrážíme jen s Radkem. Véna se musí podívat na řemen. Kontrolka už na něj upozorňuje 400 km.
Prohlídku začínáme polorozpadlým opevněním, které chránilo rolníky před nájezdníky a lupiči. Míjíme i nádherné oázy s nedotčenými palmami, až se dostáváme k malé přehradě, která zásobuje vodou políčka v Erfoudu a jeho okolí. Poté míříme k třem dílům. První je takzvaný šnek. Je to dílo německého architekta. Než si stačíme udělat pár fotek, už je tu berber na mopedu. Tvrdí, že má od všeho klíče a za 400 dirhámů nás provede. Usmlouváme to na polovinu. Vede nás točivými schody 20 m pod zem, kde je voda a schody pokračují dál pod hladinu. To dílo je jako malá zásobárna vody. V jeho horní části je ubytování. Chceme přejet k dalšímu dílu, ale přední kolo u mopedu je prázdné. Zručný berber během deseti minut stačil demontovat duši z kola, zalepit a vrátit zpátky, aniž by sundal přední kolo a už mizel v prachu. Druhé dílo, jsou věžovité útvary ve tvaru souhvězdí střelce. Uvnitř je zase studna. Než si to stačíme projít, už máme vařený čaj, zvaný Whisky Berber. Třetí stavba, jsou schody do nebe. Uvnitř je zase studna a místnosti na spaní. Pro dnešek už máme písku a prachu dost, takže bereme směr Tifina, kde opravuje a dělá údržbu Véna. Ten nám oznamuje, že sice řemen má, ale bez speciálního šroubu nedokáže demontovat variátor. Snad zítřejší porci v dunách Erg Chebbi vydrží.

12.den
Hola hola, písečné duny Erg Chebbi volají. Je to takové velké pískoviště 10x25 km. Některé duny prý dosahují až 200 m. Hezky prostředkem se do nich vrháme. Je poznat, že čtyřkolkám se jede bez zbytečného zatížení lépe. Zdoláváme postupně největší vrcholky jeden po druhém. Užívám si to. Pocit jistoty mi dává prodloužená verze Maxe. Ještě před obědem se zajdeme podívat na pozůstatky hutí, v jejíž okolí se těžili a do dnes primitivně těží nerostné suroviny. V přilehlém okolí jsou ruiny francouzských kasáren a přes kopec je vesnička, která připomíná Chánov. Poté bereme směr Ibrahym, kde na nás čeká tradiční berberský oběd. Podává se zeleninový talíř, tažin, skopové se švestkami, příloha rýže a opečený brambor. Na závěr nakrájené pomeranče se skořicí, jablka a čaj.
Posilněni vyrážíme ještě na jezero červených plameňáků. Tentokrát máme smůlu. Ani jeden se tu nebahnil. V podvečer projíždíme do kempu.
13.den
Jedeme navštívit opuštěný rozpadlý ksůr za řekou. Dřevěná velká brána už nejde úplně otevřít, abychom se mohli uvnitř v jeho uličkách projet jako při jeho poslední návštěvě před lety. Uvnitř už je znát zub času. Tam, kde žili movitější rodiny, jsou ještě zachovalé společenské sály s dominantními sloupy a studnou uprostřed, jinak se vše postupně mění v hromady hlíny. Ještě navštívíme město Erfoud, kde nakoupíme suvenýry a jedeme nakládat. Tím končí naše expedice Marokem. Na tachometru Maxe přibylo 2.500 km a konečný se zastavil na 5.500 km za půl roku věrné služby.
Jarda „ Červík“ Černý
590 fotek, zima 2014/2015, 260 zobrazení, přidat komentář
S Accessem 2500km Marokem

Do Maroka vyrážím už po čtvrté. Připravil jsem si zbrusu nové trasy a nebude to jen ježdění kolem základního tábora v dunách Erg Chebbi. V plánu máme nejen navštívit Saharu a Atlas, ale i vzdálené vodopády nebo horská jezera…
V jednu hodinu 28.2.2015 vyrážíme ve složení : Radek- Yamaha Grizzly 700i, Václav - Kawasaki Brute Force 750 a já s Accessem Max 750i LT. Hned za hranicemi padá sníh. Naštěstí obavy z přejezdu Brenneru byly zbytečné. K trajektu přijíždíme v 16 hodin a hned mizíme v jeho obrovských útrobách. V 18:00 hod. se vyplouvá. Po 48 hod plutí jsme v Maroku. Dvě hodiny strávíme vyloděním a vyřízením dokumentů na celnici, pak najíždíme za branami na dálnici. Noční přesun do základního tábora Tifina v Erfoudu, kam dorážíme dopoledne v 10 hod.
Bez odpočinku natěšeni na zážitky se připravujeme na desetidenní okruh. Po čtyřech hodinách vyrážíme směr Sahara. Hned za městem Risani mizíme mezi pahorky v prachu. Jindy suchá místa tu překrásně kvetou. V řečišti protéká místy voda a zase mizí v písku. Užíváme si prvních písečných přesypů. Potkáváme zdivočelé muly. Hledám místo na oběd, někde v blízkosti vody na koupání. Břehy jsou zrádné, plné bahna - skořepina na něm je zrádná. Nechce se mi hned první den být od bahna a vyprošťovat z něj čtyřkolku. Po chvíli nacházím pevné dno s průzračně čistou vodou. To je ono. Jenže Radek a Véna nikde. Ani je neslyším. Vyjíždím na nejvyšší dunu v okolí a v hustém porostu vidím vyčnívat vlajku. Jedu za nimi. První problém. Radkovy se vytrhl zadní nosič, i s kufrem a kanystry leží na zemi za ním. Drží na dvou ohnutých slabých vzpěrách. Sundaváme co jde a vracíme nosič zpět do původního tvaru. Kurtami zafixujeme nosič. Co teď? Jet dál nebo se vrátit? K nejbližší vesnici to máme 20 km vzduchem přes pahorky. Zpět do z. tábora to po svých stopách máme 65 km, ale to by jsme přes členitý terén nedojeli. Sázím na jistotu a jedeme do kempu Tifina, kde nám ochotně pomohou najít nějakou dílnu, ve které vyztužíme rám nosiče. Hledám jinou cestu, pokud možno co nejpříjemnější. Po 40 km jsme na asfaltové silnici. Nosič zatím drží. V sedm jsme v kempu. Po pěti hodinách jízdy máme za sebou 160 km. Před půlnocí opraveno a připraveno ráno vyrazit směr Sahara.
Pozměňuji plán trasy. Dnes to bude převážně o rychlosti bez použití asfaltu. U první benzínky dotankujeme vše do plna. Radek nedočkavě bere zelenou pistoli a tankuje. Berber rozhazuje rukama a cosi haleká. Jediné co jsem pochopil - je to nafta! To ten den začíná. Naštěstí začal plnit kanystry, tak je pohroma zažehnána. Při placení nás ještě obere o pár dirhámů. Asi spropitné :-D. Hurá do terénu. Je sucho a hodně to práší. Naše rozestupy jsou i kilometrové, ale stále na dohled. Dostáváme se na rovné pláně, kde už jedeme vedle sebe. Rychlost kolísá mezi 80-ti až 100 km/h, podle hrubosti podkladu. Občas i naše přeložené mašiny se odlepí od země. Svižné svezení po dvou hodinách pustou krajinou, bez jediného stromu, ukončujeme pod hustým porostem zeleně v řečišti, kde si dáme občerstvení. Jemné rovné písečné dno poskytuje komfortní odpočinkové svezení, ale stále ve středu. Klesající voda vymlela i menší strouhy zařízlé i metr do dna koryta. Po 20-ti km opouštíme řečiště, které jde jiným směrem, než potřebujeme. Dostáváme se do zemědělské oblasti. Vodu tu čerpají z hlubin. Snad sto let staré čerpadlo poháněné ještě starším motorem, který je krmený z propanbutanové lahve. Prostě skvost do muzea tu stále plní svou funkci. Posledních 50 km je nekonečných. Dostali jsme se na širokou cestu, připravenou zřejmě několik let na asfaltový povrch. Monotónní jízda nás unavuje. Pár km před Zagorou zastavujeme, aby jsme ulevili ztuhlému palci. Zjišťuji, že mám naprasklý držák nosiče. 5mm silná pasovina praskla u oka, kudy prochází šroub. Jak na zavolanou přijíždí žlutý Defender a zastavuje u nás. Byl to majitel největšího servisu v Zagoře. Ochotně nám poskytuje služby. Po půl hodině držák zavařen a ukazuje nám své obchůdky už ze sedla mopedu. Doporučuje nám krásný stylový hotýlek. Nejdříve chtěli za noc se snídaní 900 dirhámů, ale po chvilce smlouvání jsme na třetině.

3.den
Probuzení v nádherném hotelu s překrásnou zahradou. Po snídani hledáme benzínku, zakreslená v GPS neexistovala, byl to bod v pustině. Začalo hodinové hledání ropy. Museli jsme se vrátit do Zagory. Před Saharou, 20 km od hranic s Alžírem, je policejní kontrola, kde kontrolovali a zapisovali pasy. Potom už nás čekala pustina zvaná Sahara. V dálce vidíme první duny. Zkoušíme, co naše stroje, těžce naložené zvládnou. Písek je jemný a ani po návětrné straně není utáhlý. Zdoláváme malé 20-ti metrové duny. Pomaličku se rozjíždíme. Po hodině tréninku přichází první karambol. Radek nezvládl otočení ve svahu a nedobrovolně opouští svůj stroj, který v kotrmelcích pod ním mizí. Co šlo, očesal. Zrcátka, plexy štít i držáky na vodu. Posbíráme, co půjde ještě použít a vyrážíme značka hotel. V dotyčném místě nic takového zase není. Jen rozpadlé ruiny, kam pastevci zaženou na noc svá stáda. Další bod kousek od nás je zdroj vody. Ten tam sice byl, ale obehnán zdí a uvnitř políčka. Začíná zapadat slunce. Míříme do dun, kde jsou značeny kempy. Ty už tam po tmě nacházíme, jsou zde berberské stany a hlavně voda. Sprchy tu už několik let nefungují. Na mytí dostáváme kýbl. Vytahuji svou mobilní sprchu a berbeři se nestačí divit, jak jsme vybaveni. Venca jim ukazuje, jak se chytá do lasa. Je totiž šampion rodeových disciplín ČR roku 2011. Oni na oplátku berou bubínky, barely a spustí svou hudební produkci.

4.den
Brzo ráno nás probouzí prudký vítr. To, co nás čekalo venku, jsem už nechtěl zažít. Řádila tam písečná bouře. Než jsme stačili opravit Radkovy plexy štít americkou páskou, už nám berbeři přinášejí snídani. Bouře neustává a podle domorodců, jen tak nepřestane. V plánu jsme měli průjezd velkým dunovým polem, což je v tomhle nereálné, proto ho budeme po kraji kopírovat. Sice je to delší, ale za to bezpečnější. Postupně se proplétáme mezi hromádkami písku, až se pomaličku začínáme od nich vzdalovat. Vítr sice neustává, zato je větší viditelnost. Odjíždíme k osamocené stolové hoře, kterou máme v plánu objet. Za ní, už je vzduch o poznání čistší. V dálce vidím rychle jedoucí nákladní automobil. Uhýbám mu z cesty, aby mě nezasypal prachem. Beru do ruky foťák a snažím se ho vyfotit. Prožene se kolem a najednou se driftem otáčí a jede ke mě. Vyskočili dva vojáci a berou mi z ruky foťák. Pochopil jsem, o co jde, tak než mi ho stačili zničit, mažu před nimi fotky, které jsem zrovna pořídil. Omluvil jsem se, že jsem netušil, že jde o vojenské vozidlo. Naskočili do kabiny a pelášili dál. Konečně se přibližujeme k městečku Foum – Zguid, kde budeme moci dotankovat hladového Bruta. Před městem je závora a zase vojáci. Kontrolují pasy a vyptávají se, odkud jedeme a kam míříme. Ve městečku si dáváme oběd a všichni se připojujeme k místní Wi-Fi. Potom už nás čeká průjezd kaňonem, který ještě nikdo neprojel. Domorodci nechápavě pozorují, kam to míříme. Stoupáme proti proudu kamenitou cestou, která pomalu zarůstá. Ta končila v poslední vesnici. Rozhodujeme se pokračovat korytem řeky, až kam to půjde. Tma nás dostihla a jsme nuceni se utábořit. Za zpěvu žab usínám.
5.den
V 7 ráno mě probudila zima. Pouhých 5 stupňů. Jdu najít dřevo na oheň. Kromě palem a rákosí tu nic neroste, ale na ohřátí to postačí. Balíme a razíme dál soutěskou. Obtížnost terénu stoupá. Mění se to v trialovou jízdu. Sesedáme z kolek a jdeme hledat, kudy dál. Domorodec tvrdí, že tu chodí, ale tak maximálně s naloženým oslem. Dáme ještě koupel v horské bystřině a obracíme zpět k první odbočce naším směrem. Ačkoli jsme neprojeli, tak tenhle průzkum za to stál. Potkáváme novou pevnost a kolem nezvykle spoustu nových kamionů. Po přiblížení zjišťujeme, že jsou to částečně kulisy. Natáčí se zde historický film. Pro tyto účely do této oblasti udělali novou cestu, které chyběl už jen asfaltový koberec. Betonové plochy, které jsme potkali uprostřed pustiny, slouží jako heliport. Pasoucí se velká stáda v okolí sloužili také k těmto účelům. Venca už zase somruje benzín. Jeho žíznivý Brut je zase na suchu. Nedaleko od filmařů, je městečko, kde dotankujeme opět vše co máme a jedeme směr Atlas. Šplháme až do 2.200 m.n.m., kde jsou zbytky sněhu. Majestátné vrcholky se tu tyčí až do 3.800 m.n.m. Už se stmívá a hotel značený v mapě nikde. Ochotný domorodec nám dává vizitku dalšího hotelu po cestě, ke kterému se dostáváme, až po 45 km za hluboké tmy. Majitel už nás vyhlížel u cesty. Nevím, jestli se tomu dá říci hotel, ale čisté matrace na zemi a teplou sprchu tu mají. K večeři se podává polévka, Tažin se skopovým a pomeranče. Teplota tu nepřesahuje 10 stupňů. Jdeme se zavrtat do dek.

6.den
Za rozbřesku sjíždíme z Atlasu směr vodopády Ouzoun Cascades . Jediná cesta v okolí přes hřeben je místy zasypána kamením a tajícím sněhem. Burácející voda v řekách tu není už průzračná, ale zakalená, jak po cestě bere co jí přijde do cesty. Je to tu jak na houpačce. Pořád nahoru a dolů. Pohled z vrcholků do údolí, jak se kroutí cesta, je nádherný. K vodopádům přijíždíme odpoledne. Hned na parkovišti se nás ujme místní berber s 10-ti metrový šátkem namotaným na hlavě, který nás dovede do hotelu, potom nás protáhne vodopády a doporučí restauraci . Sám si sedne před ní a čeká, než se najíme. Poté nás odvede zpátky k hotelu, kde teče jen studená :-( Po setmění majitel a jeho kamarádi zapomínají na korán. Vytahují tvrdý alkohol a balí si hašiš. Jsou přátelští a na tento večer navazujeme družbu.
355 fotek, srpen 2014, 478 zobrazení, přidat komentář
Kinder Albánie II 2014
Po loňské zkušenosti s rodinnou expedicí, kdy jsme ze začátku netušili, do čeho jdeme a jak to budou děti zvládat, jsme letos opět vyrazili. Loni to byla pohodová dovolená, děti to zvládly výborně a teď už jsme věděli co a jak. Vybral jsem opět Albánii, protože je tam nádherná příroda a svoboda. Můžete si jezdit, kde chcete a taktéž kempovat. Lidé jsou příjemní a vstřícní.
To znamenalo zapůjčit si tři stroje ve firmě ASP Group Žebrák. Naplánovat nové trasy, které povedou kolem vodních přehrad, až k moři. Sbaleno jsme měli docela rychle, po loňsku jsme v tom již měli praxi.
Čtyři dny před odjezdem jsem dostal funglovku Access Max 700 4x4 LT Forest tentokrát v černé barvě. Musel jsem ještě na rychle najet nějaké kilometry aby se stačil ještě udělat servis. V pátek 15.8. ráno jsem vyrazil do Žebráku na servis a pro zbývající dvě čtyřkolky. Pro Vladí jsem dostal mého bývalého modrého Articata 700 TRV a pro nejstaršího šestnáctiletého syna TGB Blade 550 EFI IRS, kterého sedlal už loni. Ještě vyfasuji pár náhradních dílů, jako jsou řemeny do variátoru, relátka a brzdové destičky. Jen základní malé věci co nás mohou zastavit a nezaberou moc místa. Ještě namontovat zadní boxy od TGB a můžu z Žebráku vyrazit. Doma ještě namontuji držáky kanystrů a brašny. Večer ve 22 hodin, kdy jsme konečně naloženi, vyrážíme směr Černá Hora, ke Skadarskému jezeru do českého kempu, kde odstavíme auto a dál už konečně na čtyřkolkách. Cestu 1. 400km zvládáme za 26 hodin, díky ucpané Chorvatské dálnici.
V neděli donaložíme čtyřkolky a po obědě vyrážíme na hranice. Ryky z kempu nám zas pomáhá přes hranice převést čtyřkolku. Na benzínce měníme Eura za Leky a dotankujeme do plna. Dá tu platit i kartou. Potom už jen hotovost. Jen kolem dálnice a hlavních tahů najdete jednu z dvaceti čerpaček, kde je berou. Dokonce je tam i zvyk, že v době obědů mají hodinovou pauzu, kdy vám nenatankují, i když sedí vedle stojanu. Holt jiný kraj, jiný mrav. :-D Projíždíme městem Škoder, kde dokoupíme pečivo a za ním už mizíme v širokém řečišti Gjadër. Začíná se stmívat a tak v jednom z mnoha přítoku nacházíme plácek na spaní. Voda a dřevo v dosahu. Malé oblázky poberou naše vysoké nafukovací matrace. Oheň dohořívá a jdeme na kutě.
Ráno nás probouzí sluníčko a projíždějící čtyřkolka neidentifikovatelné značky. Teplá voda v potoce vybízí ke koupání. Zajíždím čtyřkolkou do vody a zapojuji 12V sprchu. Moc příjemná věcička na expedici. Po bezva koupeli míříme do pohoří Kushnen. Prašnou cestou šněrujeme řeku a projíždíme malé vesničky. Všude v dosahu vody jsou malá políčka. V jedné vesničce mají dokonce i veřejné osvětlení vyrobené ze zavařovacích sklenic. Pokrok nezastavíš. Za ní už začínáme stoupat na hřeben. Prašná cesta střídá kamenitou. Na první pohled to vypadá, že tu dlouho nikdo nejel, ale byla průjezdná. Jen pár padlých stromků jsme odházeli a přitom se kochali překrásným výhledem do údolí na druhé straně. Při sjezdu do údolí na TGB píská zadní brzda. Sjeté destičky, ale s tím se počítalo, že je po cestě budu měnit. V údolí u potoka přehazuji Maxovo lano od navijáku přes větev stromu, abych Bladea přizvednul a mohl sundat kolo. Děti se jdou koupat do průzračné vody, Vladí vaří oběd a já se mohu věnovat v klidu servisu. Krásná rodinná idylka. Čas je neúprosný a po koupeli musíme vyrazit dál. Stoupáme dál do kopců, míjíme malá políčka s obilím, kukuřicí, melouny. Sady s fíky, ořechy, a vinice . Za poslední vesničkou, už je zase jen tvrdá kamenitá cesta, po které vyjedeme až na hřeben, kde jsou už jen pastviny. Doléváme poslední litry benzínu do našich hladových nádrží a nabíráme směr Fushë Arrëz, kde najisto dotankujeme, ale musíme z hřebene dolů, což není tak jednoduché. Cesty zmizeli v trávě a něco málo co vidím v GPS je už dávno nesjízdné až po 20 km je malý náznak, že by to šlo. Odházíme pár padlých stromků, protáhneme se ostružinami a po hodinovém klesání jsme konečně na průjezdné cestě dolů do údolí. Na protější straně v údolí je vidět široká cesta, která vede z hlubinných dolů. Už to nejsou takové malé štoly s kolejemi a vozíky co se musí tlačit, ale rovnou do nich zajíždí náklaďáky. Těží se tu snad v každém pohoří. Konečně jsme dole u řeky, ale tady se bude stmívat dříve. Je čas hledat plac. Je tu jedna vesnička za druhou. Sjíždíme do řečiště, kde se brodíme, až pod vysoké skály, kde nejsme na očích vesničanům, můžeme rozdělat oheň a v klidu zakempovat.
Ráno opět vodou zpět na cestu, která vede do městečka kde natankujeme, dokoupíme pečivo a za ním zase do hor M.Munellës. Žádné prudké stoupání ani klesání. Cesta tu je zařízlá pár metrů nad řekou či potoky s průzračnou či obarvenou vodou vytékající ze štol. U jednoho malebného potůčku s křišťálovou vodou zastavujeme na několik hodin. Voda tu skálu omlela, tak hladce že je jak skluzavka končící v tůni. Hned to jdu s dětmi vyzkoušet, dáváme oběd a i si vypereme zaprášená expediční trička. Na rozpálené skále rychle schnou. Vzhledem k tomu, že tu nejde nikde kempovat, musíme dál. Míjíme několik bývalých komunistických táborů nucených prací. Voda vytékající ze štol je načervenalá a zapáchá. Zde kempovat rozhodně nebudeme a musíme z údolí ven. Po několika hodinách konečně opouštíme tuto soutěsku v místech, kde se buduje nová přehrada. Hned vedle ní dálnice. Sedmá hodina na krku a k přehradě je to kus cesty, tak jí na 25 km využijeme. V městečku RRëshen dokoupíme buřty a za tmy stavíme na břehu stan a opékáme dobrotu.
Za zpěvu žab vstáváme a dnes nás čeká objet velkou přehradu Ligeni i Ulzës. Tato přehrada je jedna z mnoha zásobáren vody pro zavlažování a výrobu elektřiny. Ve městečku Milot dotankujeme . Kousek za ním, ve městečku Lac, se majestátně tyčí několik komínů v opuštěné velké továrně. Hned za ní začínáme šplhat do pohoří M.Rodhes. Kamenitá cesta místy zasekaná ve skále nás vyčerpává. Po hodině dáváme přestávku u zachovalých bunkrů. Nedovedu si představit, že sem museli jezdit vojáci a zásobování. Po další hodině jsme na hřebeni a dojíždíme SUV, které řídí desetiletý kluk. Když nás spatří, za jízdy se přehazuje asi s tátou. Řídí příslovím - co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. ? Projíždíme kolem skály, odkud vytéká po dlouhé době voda. Doplňujeme kanystry, poněvadž na vrcholu, kam míříme, nebude. Se soumrakem dojíždíme na vrchol, kde v 1600 m.n.m. nás zahaluje mrak, ale neprší.
Ráno nás budí zvonění zvonců ovcí, které se pasou kolem nás. Dnešní den se přesouváme k moři. Z vrcholu je krásně vidět ta modrá slaná louže. Po cestě míjíme velkou cementárnu, kterou jsme včera z dálky viděli a vypadalo to, jako odpalovací rampa na raketu do vesmíru. Za ní nám kříží náš směr magistrála, kterou se nám povedlo překonat v místech, kde jsou samá políčka a vodní kanály mezi kterými chvilku bloudíme. Potkáváme tu i jedno utopené tele v bahně značně v rozkladu. Most nám pomohl na druhou stranu, kde vjíždíme na poloostrov Kepi i Rodonit, kde na jeho konci zpřístupnili nové písečné pláže, na kterých dáváme oběd a koupačku. Přichází Ital s kamerou a ptá se nás, jestli si nás se čtyřkolkami může natočit. Prý točí dokument o albánském pobřeží. Za chvíli po něm přichází majitel kiosku, zda bych mu nepomohl spravit centrálu. Beru gollu a jde se na to. Byl to jen zaseklý plovák v karburátoru. Dostávám od něj dvě vychlazená pivka, která do nás jen zasyčeli. Je čas hledat místo ke spaní. Přejíždíme přes hřeben na pláž, kde jsme byli i loni ubytovaní. Zvoní telefon. Lukáš s Jirkou nás přijeli na svých Choprech navštívit, a svést se chvilku s námi. Večer vypráví, jak jim naložili motorku na přehradě Komani na malé loďky a převezli je 30 km na začátek údolí Valbone, které jsem jim doporučil. Bohužel čtyřkolky jsou moc velké a tuto přehradu už jsem 2x objížděl. Od kluků mám novou informaci, že se tam staví malý trajekt asi tak na 6 aut. Tak snad příští rok už se tam taky svezeme.
Ráno přehodnocuji, kam kluky vezmeme. Přeci jenom jejich těžké motorky nejsou dělané do terénu. Ukazuji klukům poloostrov. Jeho pláže, kostel a vojenskou minulost. Tam si dali mírný offroadek. Motorky odstavují pod stromem a zbytek jedeme na čtyřkolkách. S čelovkami na hlavách procházíme chodbami bývalé protinámořní opevnění. Potom už společně míříme k úpatí hor Thety. Nebylo to tak snadné. Na GPS jsem si zapomněl vypnout nezpevněné cesty a po šotolině, hlíně a louce dojíždíme ke kukuřičnému poli, kde se otáčíme zpět k asfaltové cestě. Kluci to za námi statečně dávají. Přitom asfaltka vedla 500 m za řekou, přes kterou jsme se nemohli dostat. Za tmi dojíždíme do dnešního cíle. Ještě nás čeká 300 m řečištěm k jeskyním, což čtyřkolky hravě zvládají. Lukášova osmnáctistovka se pomaličku prohrabává za námi. Rozděláváme ohýnek, opékáme buřtíky, ohříváme vodu na večerní sprchu a nafukujeme matrace pod výklenky jeskyně. Těžko by jste věřili že v 10 l vody se může osprchovat 7 lidí, ale jde to.
Po snídani se s Jirkou a Lukášem loučíme a mizíme do hor bádat. Je neuvěřitelné v jakých různých těžko přístupních místech jsou malé vesničky. Nad jednou takovou objevujeme krásný plácek se studnou. Spouštím do ní naše skládací umývadlo a vytahuji křišťálově čistou a ledovou vodu, kterou hned filtrujeme k pití. Také tu je kamenné napajedlo úhledně vysekané ve velkém balvanu, které čistím a napouštím. Kámen je od sluníčka rozpálený a po chvíli je voda teplá. Šimonek neváhá a v parném podvečeru se jde cachtat. Kousek stranou stavíme stan a děti nosí dřevo na večerní posezení u ohýnku.
Osmý, poslední den, je odpočinkový před cestou domů. Přeci jenom mě čeká 26 hodin za volantem. Jsme od hranic s Černou Horou pouhých 20 km a rozhodujeme se, že zůstaneme ještě jeden den na tomto místě. Kolem nás je spousta skalnatých útvarů připomínající naše Adršpašské skály, ale jen pár metrů vysoké. Jdeme je prolézt a pokochat se z nich. Tam, kde to šlo, mají mezi nimi vesničané políčka a pastviny, úhledně obehnaná kamennými zdmi a spletenými větvemi. Více v časopise QUAD
241 fotek, jaro 2014, 233 zobrazení, přidat komentář
399 fotek, jaro 2014, 290 zobrazení, přidat komentář
Napříč Albánií
Rád jezdím ve větší skupince, ale letos jsme to pojali jinak. Jedno auto, jeden vlek, max. 3 čtyřkolky. Vyrazit z Černé Hory, projet celou Albánii pohořím, až do Řecka a po plážích se vrátit zpátky. Přitom navštívit a prozkoumat vše, co po cestě potkáme a občas se i odchýlit od kurzu.
Letos vyrážím s funglovkou od Accessu. ACCESS MAX 700i 4x4 LT FOREST, kterého jsem dostal jen dva dny před odjezdem, takže nezbýval žádný čas na velké přípravy. Jen namontovat kufry a držáky na kanystry s vodou a benzínem. Jedu společně s Tomášem na Can – Amu 1000 a Káťou na ArcticCatu 1000.
Vyrážíme dvacátého května večer. Cesta probíhá hladce a jako vždy vyrážíme na čtyřkolkách z kempu v Černé Hoře. Hranice překračujeme na již osvědčeném přechodu Hani i Hotit. Odbaveni jsme během minuty a hurá za dobrodružstvím. Míříme do údolí Valbone. Berene to přes města Shkoder a Puke, kde nás také čeká první noc na louce plné cvrčků u lesa. Ráno to bereme pohořím M. Krrabit do Valbone. Jedeme cestou, která zde předloni ještě byla samý kámen a letes už se zde pilně pracuje. Bagry zde jedou na plný výkon. Sjíždíme k jezeru, kde si dáváme oběd a koupel. Ve městě Fierze chceme dotankovat, ale benzin mají až u třetí pumpy. Zastavují u nás tři auta. Jsou to Češi, kteří si vezou kajaky a budou zde sjíždět řeku Valbones. Doporučují nám kemp, který již mají vyzkoušený. Máme čas a tak si jedeme prozkoumat celé údolí Valbone, až tam, kam je to možné. Projíždíme velkým řečištěm, kde nás zastavují velké balvany. Otáčíme se a míříme do kempu, který nám doporučili naši krajani. Chatky jsou obsazené. Číšník nás vede k sousednímu domu a ukazuje nám dva pokoje. Jsme nadšeni a kývneme na ubytování. Máme tady z toho ale divný pocit. Skříně jsou plné oblečení a po pokoji rodinné fotky. Vypadá to, že nám místní uvolnili pokoj, abychom tu mohli přespat. K večeři se podává místní specialita – koza, ryba a hranolky. Po snídani se vydáváme do Prokletí a cestu nám znepříjemňuje déšť. Po cestičce šplháme hezky nahoru, ale v 1600 m.n.m. nás zastavuje sníh. Vzdáváme to a jedeme zase dolů, kde si dáváme u vodopádu oběd. Pak sjíždíme k hlavní cestě, kde si vyměňujeme poznatky francouzskými motorkáři. Ještě se stavíme u trajektů na přehradě Komani, ale ti už asi nikdy nevyplují. Odtud míříme do pohoří M. i Munelles, kde i nocujeme. Projíždíme cestou, která je rezavá, zřejmě od těžení rudy. Objevujeme zde i opuštěné štoly a zřejmě zde byl pracovní tábor. Důl je obehnaný ostnatým drátem a jsou zde i pozorovatelny pro odstřelovače. Cestou míjíme další doly a opuštěné ubytovny. Je to tady jako v nějakém filmu. Míříme k přehradě Ulez, kde budeme nocovat. Ráno si ještě zaplaveme a hurá směr pohoří M. i Skenderbeut. Cesta je ale stržená a tak hledáme jinou. Jedna nás dovede až k vodopádu, kde se nás ujímá domorodec. Vyvede nás s Tomem až na vrchol vodopádu. On v gumácích a my v jezdeckých botách si to za ním hezky šplháme po skále. Pohled ze shora je úžasný. Když jsme slezli dolů, vzal nás ke své sestře do příbytku, kde nám dali rakii a kozí mléko. Cestu jsme jinou nenašli a tak musíme pohoří objet. Ve městě Rreshen si kupujeme místní „buřty“, které si s chutí opečeme k obědu. Po jídle frčíme dál, ale krásná prašná cesta, po které jedeme, končí v odpadcích. Bereme to jedinou schůdnou cestou – řečištěm. Zhruba po kilometru se napojujeme na cestu, která vede do horského městečka Kruje a odtud šplháme až na vrchol. Je zde krásný výhled na moře a na Tiranu. Vracíme se zpátky do městečka a míříme do parku Kombetar. Vjíždíme do rozpadlého areálu, kde je hlavní budova, volejbalové hřiště a rozpadlé altánky. Jak jsme se později dozvěděli, areál tu nechal v šedesátých letech vybudovat Hodža. Po jeho pádu to zde chátrá. Je tu jen starý správce s manželkou. Součástí je i hotel, ale pro lepší pocit stavíme raději stany. Restaurace v hotelu je solidní a objednáváme si večeři. Nic jiného než kozu nemají. Za areálem už je jen stará kamenná cesta. Zkouška tlumičů a nakonec i nás. Po dvou hodinách vytřesení vjíždíme do městečka Burrel, kde nás vítá stará rozpadlá železárna. Na první pohled opuštěná, ale po chvilce motání kolem ní, přichází z ruin ochranka. Bereme za plyn a z města mizíme do hor, kde opět nacházíme důlní šachty. Tentokrát funkční. Odstavujeme čtyřkolky a jdeme šmejdit. Zkouším tlačit prázdný důlní vozík. Vše tu dělají ručně. Kurva těžká dřina. Nahoře na vrcholu na nás zase čekalo překvapení. Dvě jezera, několik bunkrů a nová hacienda. Z bunkrů jsou kozí a ovčí chlívky. Jeli jsme sem dvě hodiny z města. Autem by to trvalo dvakrát tolik. Čas tu asi nic neznamená. Na druhé straně sjíždíme zase dolů. Na dálku vidíme vojenský výcvikový tábor, kolem kterého musíme projet. Vojáci cvičí na louce vedle cesty. Když se dostáváme do těsné blízkosti, vidíme, že je to výcvik speciálních policejních jednotek. Obrněná nákladní i osobní auta. Muži v černém se i s výzbrojí naskládali podél cesty. Zvedám ruku a zdravím je. Oni salutují a s úsměvem nás pozorují, jak je postupně míjíme. Po kamenité cestě přijíždíme k horskému jezeru, kde s chutí kempujeme. Možná, že to vypadá, že se stále opakujeme s kempováním, ale komu by se chtělo lést do spacáku zpocený a zaprášený. Věci si vezeme jen nejnutnější, tak je třeba i si něco vyprat. Ráno nabíráme směr Elbasan (česky pevnost). Toto město je jedno z největších a nejstarších v Albánii. Už od 1. století, tehdy to bylo město římské. Nouze o památky nebylo. Za městem vzhůru do kopců. Překvapuje mě, kolik starých kamenitých cest tu je stále v dobrém stavu. Jízda po nich je otřesná, ale pro nákladní auta téměř nezničitelná. Přijíždíme k malému kaňonu, přes který vede lanová lávka. Tom zkouší po ní přejít, ale nevede se mu to. Není to jednoduché. Raději se jdeme podívat do soutěsky. Vody tu moc není, zato páchne po síře. Uvnitř se nám naskytne skvělá podívaná. Jedno místo musíme přeplavat, abychom mohli bádat dál. Zhruba po půl kilometru je tak úzká, že se tam nevejdeme. Vracíme se zpět ke čtyřkolkám a musíme najít místo na přenocování. Kolem je samé kamení nebo políčka. Nacházíme v nedalekém městečku hotel, ale parkování čtyřkolek před ním v rušném centru nepovažujeme za bezpečné, a tak pokračujeme dál. Zastavujeme za městem v jedné restauraci, kde si můžeme na zahradě postavit stany. Albánská vstřícnost nás neustále udivuje. Ráno se ale nemůžeme dostat přes řeku. Most co tu je, je dost široký, aby unesl naše plně naložené čtyřkolky, ale bohužel k němu vede jen pěší stezka a vody jsou zde hluboké. Zadáváme bod do GPS a necháváme to na ní. Cesta to byla náročná, místy neprůjezdná, ale do kaňonu Osumi jsme za deště dorazili. Nocujeme v úplně novém hotelu, jako první hosti. Při večeři si domlouváme na ráno rafting. Stejně prší a na raftu je to jedno, odkud na vás cáká voda. Chtěli jsme se podívat do kaňonu a takhle si ho krásně prohlédneme zevnitř. Ráno na nás už čeká raft, pádla a neopreny. Dostáváme školení v anglickém jazyce a hurá do vln. Bylo to krásné odreagování, ale pádlo za řídítka čtyřkolky nevyměním. Na hotelu převléknout do suchého a hurá na oběd. Jazyková bariera nás překvapila. Jehněčího a skopového jsme měli už dost, tak jsme si objednaly kuře, ale že nám každému dají celé grilované, jsme netušili. V jídelníčku ho moc nemají, a tak jsme byli středem pozornosti. Po vydatném obědě vyrážíme do hor. Po dvou hodinách šplhání zjišťujeme, že jsme zapomněly dotankovat. To byl velký problém. V horách nic nepotkáme. Vracíme se k řece a tam se rozhodujeme, že to riskneme jet podél ní, než se vracet, až za hotel. Je tam větší pravděpodobnost, že potkáme nějakou vesnici. Vjíždíme do parku P. K. Bredhi i Hotoves – Dangelli a projíždíme ho z větší části. Narážíme tu i na mramorový důl. To by u nás neprošlo a tady si s tím nelámou hlavu. Prostě je to třeba, tak těží. Od dolu už vede upravená šotolina, až do civilizace, kde konečně v městečku Permet dotankujeme. Čekali jsme, že nám postupně bude docházet benzín. Jakmile by se to stalo, byli jsme rozhodnuti vycucnout jednu mašinu a dolít druhou, aby alespoň jedna dojela s kanystry pro ropu. Už 50 km nám každému mrkalo hladové oko. Konečně i přestalo pršet. Dotankujeme a míříme do starobylého města Gjirokaster. Toto město je zaznamenáno na seznamu světového dědictví UNESCO. V roce 1908 se zde narodil albánský komunistický diktátor Enver Hodža. Ráno se rozdělujeme. Tom s Káťou jdou město prohlížet pěšky a já s Vladí jedeme na čtyřkolce. Je to zážitek projíždět starobylými uličkami a policisti vám ještě ukazují, jakým směrem máte jet, aby jste něco viděli. Z města míříme k Modrému oku - Blue Eye (albánsky: Syri i Kalter ) je to vodní pramen. Potápěči sestoupili do padesáti metrů, ale stále je nejasné, jaká je skutečná hloubka krasové díry o výtlaku 18,4 m3. Na hranice Řecka to máme už jen 30 km. Od Řeckých celníků jsme dostali kázání o kempování, ve volné přírodě ani náhodou. Ach jo. Jsme v EU. ? A na cenách je to také znát. Míříme do kaňonu Vikos který je vzdálen za hranicemi pouhých 50 km. Vesnička Menodendri u kaňonu je plná stylových kamenných hotýlků a jeden z nich využíváme. Ráno šplháme si 10 km za vesničku, tam končí cesta a dál jen pěšky. Procházka za to stála. Překrásné panorama před námi. Sjíždíme zpět do vesnice, kde je ještě jedna možnost nahlédnout do něj z kláštera. Na přítoku řek jsou ještě staré kamenné mosty, na které se samozřejmě jedeme podívat. Sjíždíme k prvnímu a zhruba 200 m jedeme po šotolině. Jediný offroad co jsme v Řecku zažili. Vše mají vyasfaltované, a když náhodou je nějaká odbočka, tak nikam nevede. Zlatá Albánie. Přejíždíme 15O km k moři, kde překračujeme zpět hranice do Albánie. Tam hned dotankujeme suché nádrže, oproti Řecku ( 45 Kč ) za levno ( 34 Kč ) a míříme na albánskou riviéru. Přijíždíme k přívozu a hned nás převáží přes řeku. Ptám se, kolik budeme platit - 1000 lek za čtyřkolku, což je 200 Kč. Zajímavé na tom je, že údajný převozník na druhé straně vystoupil a odešel. Že by jsme naletěli? Víc se sem už nevejde.
83 fotek a 13 videí, březen 2014, 240 zobrazení, přidat komentář
Rusové na Krymu, Češi v Karpatech

Ten, kdo jednou ochutnal ukrajinské Karpaty, zákonitě se sem musí vracet. Krásné dubové a bukové lesy, hluboké rokle, průzračné potoky a řeky, místy až 1. 500 metrů převýšení a na vrcholkách planiny s úchvatným, až dech beroucím výhledem. Do toho příjemní lidé, kteří by si s vámi chtěli povídat. Polovina z nich dělala v Čechách a jazyková bariéra tu není.
Neuplynuli ani dva měsíce a znovu se sem vracíme. Politická situace na Ukrajině se zdá velice nepříznivá. Rusové obsadili Krym, v televizi vidíme, jak Ukrajinci mobilizují zálohy, Obama přesouvá námořní jednotky pod záminkou cvičení s rumunskými jednotkami v jejich vodách, ale všichni víme jak to je. Zatím vše bez jediného výstřelu. Všichni jsou si vědomi, co by následovalo. No a my jedeme na týden obsadit ukrajinské Karpaty, dokud to jde. Tentokrát jedeme v malé skupince. Tomáš (Can-Am 1 000), Katka ( Arctic Cat 1 000 TRV), Jozef (CF Moto X8) no a já (Červík) na (Arctic Cat 700 TRV).
Čeká nás bádací expedice. Objevování nových míst v okruhu 50-ti km. Možná, že se to zdá málo, ale vzduchem na centrální bod Evropy to je pouhých 25 km, ale po hřebenech tam a zpět najedeme 200 km. A přitom se nevracíme po stejné trase. Asfaltku použijeme jen na 8 km u bodu a dotankování, jinak vše terénem pod svižným tempem, aby se to dalo zvládnout.
Vyrážíme 21. března. Musíme zvolit jiný hraniční přechod, protože ten co jsme používali je jen pro osobní přepravu a Tomáš má u auta v techničáku - nákladní. I tam to šlo docela rychle. Celníci příjemní a za hodinu a půl vyřízeno. Na Hotel Turbaza Velikij jsme dorazili v 11 hod., kde jsme zjistili, že z nedostatku zákazníků byl zavřen. Pro 4 čtyřkolkáře tu teď je osmičlenná obsluha. Tak si nás tu váží a přitom ubytování tu vyjde na pouhých 180 Kč za noc. Jdeme se ubytovat a celí natěšení, vyrážíme na okolní průzkum, jak je to na vrcholcích se sněhem, který byl z dálky vidět. Volím nejkratší cestu na vrchol Apecka. Sluníčko nám svítí a teplota přes 20 °C, co si víc přát. Nad 900 m.n.m potkáváme první sníh. Čím se šplháme výše, přibývá i jeho hloubka, ale jen tam kde sluníčko nedosáhne. Vrcholek po pár minutách zdoláme všichni. Za ním se spouštíme po sněhu dolů k salaši, kde se chceme občerstvit. Cesty není zpět. Tom vytahuje zbrusu nový benzínový vařič. Co si matně pamatuji asi třetí v pořadí a zase nefunguje. Na hotel se dostáváme za tmy.
Druhý den vyrážíme směr Koločava a to tentokrát po hřebenech. Na planinách potkáváme sněhová pole. Naštěstí vždy jen při sjezdech, což zase znamená „zpět to nepůjde“, ale naše nadšení nás žene dopředu a zpět ani krok. ? Začíná přituhovat. Od 1 200m.n.m. potkáváme sníh častěji a to i při výjezdech. Místy prosvítá tráva, po které se snažíme jet. Cesta je celá zavátá, ale jednou to jde zprava podruhé z leva. Sklon výjezdů se s nadmořskou výškou zvyšuje. Tam, kam to jde vyjedu a pěšky hledám, kudy to půjde. Tom to zkouší z druhé strany, ale beznadějně se zahrabává. Poprvé cítím, že se mi čtyřkolka zvedá na zadní, aniž bych to chtěl což u dlouhé verze jen tak nezažijete. Drny mě nakopávají, nalepen na řídítkách zdolávám jeden z vrcholků. Mávám na ostatní, že tudy to jde. Postupně šplhají vzhůru. Jejich výrazy v obličeji se různí, ale všichni si posunuli svoje hranice. V dálce už je vidět vysílač, který je nad Koločavou. Zastavuje nás sníh na hřebeni, který nejde objet. Zkouším razit cestu a za mnou i Tom. Ostatní čekají. Na dálku to vypadá, že to není možné zdolat, ale když jsem na ta místa dorazil, vždycky se našlo, kudy to šlo. Po 10-ti km se vracím pro ostatní a vedu je na nejvyšší vrcholek této trasy 1. 563 m.n.m. Odtud už někudy dolů - jsou tu tři možnosti. Dvě cesty značené turisticky a třetí u vysílače, ke kterému musejí zákonitě jezdit servisáci, ale je od nás vzdálen ještě tak na hoďku cesty, což nemáme. Stmívat se bude už za 2 hodiny. První sjezd je pod sněhem značený turistickou značkou a druhý je v úžlabině taktéž pod sněhem, ale není se tam kde přivázat na naviják. Tom se pouští do první varianty a my ho následujeme. Zahrabává se. Objíždím ho a pokračuji. To nebylo dobré rozhodnutí. Končím 20 metrů pod ním v půlmetrovém sněhu. Zastavujeme ostatní a začíná boj. Hodinu a půl dostávám čtyřkolku o těch 20 metrů zpět. Povedlo se mi navijákem vymlátit baterku, až mi zdechnul motor. Tom, zatím pomohl nasměrovat Kačku s Jezefem na stezku, která byla pár metrů od nás, ale sklon a sníh nám nedovolil se tam dostat. Při těchto manévrech Kačka urazila zadní kolo o kámen schovaný pod sněhem. Padla na nás tma. Mokří a zmrzlí zanecháváme Katky čtyřkolku ve svahu a zkoušíme se dostat do civilizace. Touto stezkou už dlouho nikdo nešel, natož jel. Trialové pasáže nás neminuly. Po hodině se konečně dostáváme na planiny nad Koločavou. Za další půlhodiny už jsme v restauraci Četnická stanice, kde jsme srdečně vítáni. Hodiny odbíjeli dvacátou hodinu. Vyléváme vodu z bot a ždímáme ponožky. Domácí nám přináší zbrusu nové teplé ponožky z manželova šatníku a igelitové pytlíky, aby se nám nenamočili v botách. Po pozdním obědě doléváme benzín z kanystrů a pokračujeme dalších 80 km na hotel, kam dorážíme ve 23 hodin. Tom chtěl zažít nějaké dobrodružství, kde si sáhneme na dno, což se nám i dnes povedlo. ?
Třetí den je záchranářský. Majitel hotelu nám poskytuje náhradní díl - těhlici ze své čtyřkolky. V nedalekém servisu nám pomáhají povolit středovou matku. Nepředstavujte si servis jako u nás - zděná budova s plechovými vraty a uvnitř vše od oleje, nářadí základní. Vše tu řeší kladivem a hrubou silou, kterou zrovna potřebujeme. Rázový utahovák si s matkou neporadil, tak jde na ní se zavařenou ráčnou a dlouhou trubkou, co s ní povolují kola u Zilu. Matka povolila, měníme poloosy, protože si nejsme jistí, jestli sedmistovka a litr jsou stejné. Chceme ještě závlačku. Dostáváme do ruky hřebík se slovy „tohle je ukrajinská závlačka“. Sedáme na čtyřkolky a vyrážíme k nemocné, opuštěné, ve sněhu zapadlé čtyřkolce. Dostáváme se až do 1 000m.n.m., kde nás zastavuje prudký kamenitý svah.Za tmy to tak strašně nevypadalo, když jsem to jeli dolů. S Tomem bereme nářadí a těhlici do ruky a vyrážíme dál pěšky. Po tři čtvrtě hodině brodění sněhem a s jazyky na vestě jsme u čtyřkolky. Oprava nám šla rychle a po hodině nás Kačka radostně vítala, že je opět pojízdná. Z lesa vjíždíme do potoka, kterým pokračujeme dál. V GPS je tato cesta značená červeně jako hlavní asfaltová silnice, ale ta tu nikdy nebyla. Ještě že nejedeme autem, ale pro naše miláčky je to ta pravá cesta. Dokonale umytý podvozek ještě zaprášíme na cestě k hotelu. 30 km po cestě je horší, než 200 km lesem po hřebenech. Opět dorážíme za tmy s deštěm v zádech, alespoň se nebude prášit.
Čtvrtý den jedeme na trh navštívit pochodující bankomat. Příjemně nás překvapí oslabení Hřivny. Už je pod 2 Kč za hřivnu. Benzín tu stojí mezi 22 – 24 Kč. Hned se nám jezdí lépe. Dokonce jsme si tu zakoupili SIM karty do telefonu. Naši operátoři za volání do Čech chtějí 50 Kč, SMS 10 Kč a Ukrajinský operátor do Evropy jen 1,20 Kč a SMS 0,20 Kč. Neuvěřitelné, jak nás operátoři obírají. Obohaceni o dojmy míříme na hotel vyložit nákup a hned do terénu. Pěkně to po dešti klouže a některé výjezdy už tak lehce nejdou. Na hřebeni dokonce napadl sníh. V husté mlze není nic vidět a tak otáčíme do údolí, kde před soumrakem v potoce opláchneme kolky od bahna. Ještě tradičně dotankujeme, abychom po ránu mohli vyrazit rovnou do kopců.
Dál se dočtete v Quadu :-)
143 fotek, březen 2014, 131 zobrazení, přidat komentář
248 fotek a 31 videí, zima 2013/2014, 207 zobrazení, přidat komentář
Zimní Ukrajina 2014
Jelikož u nás žádná zima není, tak jsme se domluvili se starou expediční partou, že za sněhem vyrazíme jinam. No a kam jinam když tady u nás „ofiko“ nikam nemůžeme? No přece do ukrajinských Karpat. Politická situace na Ukrajině zrovna příznivá není, ale to nás od expedice neodradí. Vyrážíme 6. února ve složení Pavel („Pačenko“), Martin („Obr“) oba na Yamaze Grizzly 700 no a já („Červík“) s Vladí na Arctic Catu 700 EFI TRV. Po 19-ti hodinách dorážíme na hotel. Hranice jsme projeli rekordně během půl hodiny.
Na hotelu už na nás čeká Tomáš s Míšou, ti tentokrát sedlají fungl nového Arctic Cata 700 EFI TRV, který ještě voní novotou. Prý má najeto jen pár metrů z prodejny do dodávky. :-D Uvidíme, jestli to bylo rozumné rozhodnutí, jet s nezajetým strojem. Večer doráží ještě Radek („Polárník“) s Can-Am Renegate 800 a Honza s Yamahou Grizzly 700. U večeře nad vodkou se seznamujeme s nováčky, kteří už prý mají pár expedic za sebou. Radkovo vyprávění, jak na pásech doprovázel cyklisty na polárním kruhu, bylo úchvatné až dech beroucí.
Ráno po snídani vyrážíme. Po kilometru Obříkovi vyskakuje zadní poloosa. To se opakuje ještě jednou. Asi jeho „medvědice“ začala žárlit, že neveze jen jeho, ale ještě přibral Terku, aby neseděla na hotelu než jí dorazí její „Alfréd“ - David. :-D Pro ten den se musel obětovat Pačenko a vzal Terku k sobě. Obrovi už poloosa nikdy nevyskočila.
Přes kopce dorážíme do městečka Dubová, kde se koná místní trh. Né že by jsme chtěli nakupovat ve velkém, ale jezdíme tam za pochodujícím bankomatem, který má vždy pro nás skvělý kurz na výměnu českých korun. 1 hřivna = 2,38 Kč. Pro porovnání 1L benzínu tu pořídíte od 10 do 11 Hřiven. Nafta je tu pod 10 hřiven. No a jak takový bankomat vypadá? Normální chlápek s dlouhým kabátem a velký balík peněz v ruce. Když kabát rozepne, uvnitř je spousta kapes nabouchaná různými měnami a nechybí samozřejmě kalkulačka. Za těch pár let co jsem jezdím se nevyplatí brát eura. I hotel se dá zaplatit kartou a kurz je příznivý. Ubytování s jídlem na týden vyjde kolem 5. 000 Kč a mimo sezonu i levněji, ale to jsem odbočil. Jsme tu přeci abychom si zajezdili.
Po sněhu tu není ani památka, jen vrcholky jsou bílé. Hurá na ně. Z městečka vyrážíme směr Apecka. Je to jeden z mnoha vrcholů, který měří asi 1.400 m.n.m. Jen pro orientaci - hotel leží v 350 m.n.m a tak nás čeká slušné převýšení. Od osmi set metrů už leží souvislá vrstva sněhu. U salaše pod vrcholkem dáváme krátkou přestávku na oběd a hned do sedel, aby jsme nevychladli. Zavátou louku jako první proráží Obřík a vjíždí do lesa, kde se pomalinku prokousává sněhem. Dojíždím ho v docela dobré rychlosti. Co teď. Když zpomalím, začnu se propadat. Přeci jenom jedu ve dvou a tak volím předjetí trošku v bočním náklonu, ale dlouhá verze čtyřkolky a skvěle pracující batůžek, který hned vyrovnává mě v tom podrží a Obříka zahazuji odlétávajícím sněhem. Po chvilce se za mnou vyšplhá. Za ním prázdno jen je slyšet řev motorů. Jdeme se podívat, kdo a kde se zasekal. No jo. Kratší stroje bez vyvažujících batůžků mají ve výjezdu a bočním náklonu problém. Pačenkovi trošku pomůžeme, ale Honzovo medvídě má bolavou packu. Netočí se mu jedno zadní kolo. Rozdrcený kloub na poloose. Co teď? Jak dál? Voláme do Čech. Poloosa by byla, hotelový autobus jezdí 2x v týdnu do Prahy. Ochotný prodejce předává poloosu majiteli hotelu Viktorovi, který tou dobou byl ještě v Praze a ten zastavuje busík 40 km na dálnici za Prahou a předává poloosu řidiči. Ochota v nouzi je neuvěřitelná a tímto jim děkujeme. Náhradní díl od prvního telefonátu do předání, jsme měli za 20 hodin.
Honzu doprovázíme pod kopec na silnici a bere směr hotel. My se ještě jedeme podívat na nedaleký vysílač. Cesta lemující potok, kde jsou hluboké koleje od Zilu, zdoláváme s obtížemi. Strmé výjezdy nezvládáme. Bahno se mění v led a čím dál víc rveme boční plasty o vysoké břehy. Zkoušíme to ještě jinými stezkami, ale tam, kde projede naložený Zil, tam za mokra nevyjedeme. Otáčíme mašiny a se soumrakem se vracíme zmrzlí a promočení na hotel. Od odpoledních hodin v nížinách prší.
Ráno přivítáme poslední členy Otu („Šreka“) s Ladí („Fionou“) na Can-Am Outlender 800 a Davida na tentýž stroji. Honza čeká na díl a my vyrážíme do kopců. Ještě mu podrobně vysvětluji, kde nás s Radkem najdou. Budou si hrát na stopaře, což ve sněhu nebude těžké. Po pár kilometrech nás zastavuje stávkující Šrekovo stroj. No jo. Ach ty domácí přípravy. Zoxidovaný kontakt na baterce. Z kamenité cesty odbočujeme na pěkně zablácenou a od Zilů projetou cestu. Škrábeme se do kopců, mokré listí střídá sníh. Z lesa se dostáváme na zasněžené pláně. Tam Davidovi praská řemen. Jsme kousek pod hřebenem, na kterém je posezení, kde je plánován oběd. Šrek, Pačenko a Tomáš se spojí navijáky a dělají mašinku, aby dostali Davida nahoru, kde při vaření oběda má čas řemen vyměnit. Pačenko netrpělivě vyráží a přes mávání rukama, že má zastavit bere ještě víc za plyn, až Tomášovi vyrve lano z navijáku, který nestačil po vytahování zacvaknout.
V dálce jsou slyšet motory. Poznávám Radkovo laděný výfuk a v závěsu jede i Honza, který si užívá nové poloosy. Sjíždíme další hřebenovou cestou dolů do vesnice, protože dál na vrchol z této strany přes sníh se nedostaneme. Po sjezdu do vesnice odbočujeme na další hřeben vedoucí na vrchol. Dostáváme se docela daleko, ale přibývající sníh je neúprosný. Bojovali jsme se sněhem zuby nehty, ale dál než k salaši na kraj planiny jsme se nedostali. Než jsme se tam vyškrábali všichni, tak batůžci si tam uplácali pořádného sněhuláka. Otáčíme zpět a se soumrakem v zádech se vracíme na základnu.
3. den je v plánu Koločava. Je jasné, že po vrcholech to nepůjde, tak volím cestu řekou a potokem. Dochází i na navijáky když se potřebujeme vyškrábat z koryta na břeh. Prodíráme se polomy a zase zpátky do vody, celou dobu prší. V jednom úzkém a hlubokém kaňonu je zima a sníh se stoupající nadmořskou výškou přibývá. Chvilku se brodíme vodou a chvilku sněhem. Slyším u svého stroje zvýšené otáčky motoru. Než dorazí ostatní odplastovávám čtyřkolku a hledám příčinu. Malá prasklina na přírubě mezi motorem a střikem přisává vzduch. Vše spravuje stříbrná americká páska. Pouštím před sebe Davida, aby místo mě razil cestu sněhem a závějemi. Šetřím stroj a jedu na dojetí. Konečně jsme se vyšplhali na poslední hřeben před Koločavou. Cesta dolů je pořádně rozbahněná, tak dávám na instinkt a ukazuji jinou, která zřejmě vede také dolů. Otáčím se za sebe a Radek s Honzou nikde. Jsem v úzkém korytě kde jednou stopou jedu po boční stěně a druhou po břiše mezi kolejemi. Tak čekám. Po 20-ti minutách doráží. A problém? Honzovi při sjezdu přestala brzdit kolka a opřel jí o břízku. Namrzli mu kotouče v potoce. :-D Tento sjezd byl nakonec luxusní po loukách až do potoka, kterým jsme přijeli do Koločavy. Pár fotek u Jánošíka a šup do vyhřáté četnické stanice na kus dobrého žvance. Uvnitř hospody na poličkách se nacházejí úplné poklady. Dřevěné i hliněné žejdlíky, různá udělátka a nástroje, kroje a obrazy známých osobností, co četnickou stanici navštívil. Po ohřátí a dobrém obědě se od party odděluji a posílám je zpět, kudy jsme přijeli. Já sázím na jistotu, abych dojel. Mám před sebou 80 km po dost rozbité asfaltce. Pomalou jízdou to nejde. Čtyřkolka dost otřesy trpí a bojím se, aby příruba vydržela. Nasazuji ostřejší tempo a díry doslova přelétám. Na hotelu jsem byl za hodinu a čtvrt těsně před soumrakem. Hned měním přírubu za novou, což trvá max. 15 minut. Podle poznatků bych klidně na tu starou mohl ještě klidně celou expedici dojet. Trhlina se nezměnila. Po 2 hodinách doráží ostatní, ale bez Pačenka a Obra. Pačenkovi při výjezdu nad Koločavou začal rachtat řemen ve variátoru a tak to otočil že pojede za mnou po silnici. Dojel jen pod kopec, kde mu řemen prasknul. Jeho záchrana byl Obřík, který se otočil a pod kopcem ho zapřáhl za sebe a dotáhl na hotel, kde řemen vyměnili.
4. den po drobné opravě Otíkovo čtyřkolky vyrážíme do Teresvy na trhy a potom na salaš, kde si na ohýnku pečeme šašlik. Posilněni obědem vyrážíme na nejtěžší jízdu dne a to do rokličky. Ten kdo nemá mašinu v ruce, tak zaručeně až z ní vyjede, tak jí v ruce bude mít. Není to žádná brutalita, ale trošku trialová vložka. Zadávám do GPS bod, kde se nachází a bereme přímý směr přes dvě údolí a dva hřebeny, až k potoku, který z ní vytéká. Davidova čtyřkolka dostala strach, tak si hned propichuje gumu klackem na 5 knotů, což jí nepomůže a pokračujeme hlouběji do rokličky. Nechtělo se jí tam. V ostrých kamenech knoty zase mizí. No nic. David zajíždí bokem a počká, až mu přivezeme náhradní kolo. Pokračujeme dál. Nechávám všechny jet předemnou, aby si to v předu taky užili a já se měl taky šanci pobavit eskapádami, které se budou odehrávat. Menší kamenné kaskády někdo zvládne za pár vteřin a někomu to trvá s pomocí ostatních i čtvrt hodiny. Je krásné pozorovat, jak prodloužené verze hladce kamenné kaskády zvládají, obzvláště ty co si elektronicky dokážou zamknout diferák. Na koci rokličky zase přebírám roli prvního a vyjíždíme z ní ven. Už jen jeden výjezd v bahně a listí, kde někteří se řádně zapotí, ale mé obutí ITP Blackwater mě na holičkách rozhodně nenechalo a jsme na loukách odkud vede pěšina do kamenolomu a k hotelu. Vyrážím napřed se Šrekem a Tomem pro sadu pneumatik, abychom z rokle mohli dostat Davida, který nás před setměním rád zase vidí. Kola přehazujeme a za tmi se vracíme. Při sjezdu do kamenolomu potkáváme zbytek party. Honzovo čtyřkolka na boku a vyndává se z ní spojovačka řízení, která má tvar luku. Na hotel se dostáváme po osmé hodině a to měl být pohodový den. ?
Další dny se sem už nevejdou.
291 fotek, září 2013, 172 zobrazení, přidat komentář
821 fotek, léto 2013, 366 zobrazení, 1 komentář
Ostrá Albánie…

Proč ostrá Albánie? Už jsem ji navštívil 2x a nato, abych ji celou projel až k Řecku a zpátky je třeba zvýšit tempo nebo přidat pár dní navíc.

Tentokrát jedeme v září a doufáme, že bude stálejší počasí. Jedeme v tomhle složení: já s Vladí na ArcticCatu 700 TRV, Michal s Hankou na ArcticCatu 700 TRV, Marek s Kačkou na ArcticCatu 700 TRV, Tomáš na Can-amu, Káťa na ArcticCatu 700 TRV, Pavel a Martin, oba na Yamaze. Vyrážíme ve čtvrtek ráno směr Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko a Černá Hora.
Cestu jsme tentokrát zvládli za 24 hodin a i na hranicích šlo vše hladce. Klasicky jsme se opět ubytovali v kempu v Černé Hoře a vyrazili jsme na tamního vynikajícího kapra u říční pláže a na krátkou vyjížďku po okolí. Pak už nás jen čekal relax a balení čtyřkolek na albánskou expedici.
Ráno v 9 odjíždíme směr Albánie. Tentokrát volím jiný hraniční přechod, takže musíme cestou přes černohorské hory - pohořím Komovi. Nejvyššího bodu dosahujeme v 1500 m.n.m. Dotankováváme vše, co můžeme a míříme k hraničnímu přechodu Grnčar. Na černohorské hranici, jsme hotovy celkem rychle, ale na albánské se píší naše údaje ručně, takže chvilku čekáme. Rozhodně se nenudíme, protože hned za hranicemi probíhá focení svatby. Po překročení hranic odbočujeme na prašnou cestu do hor a hledáme místo na stanování. Pro takhle velkou skupinu není lehké najít dostatečně velké místo. Tomáš se tohoto úkolu ujímá, jelikož loni v těchto místech už bádal. Nakonec končíme na krásné louce 1520 m.n.m. obklopené stromy s překrásným výhledem na nedaleké hřebeny Théth. Ujeli jsme 240 km.
Druhý den ráno rozmrzáme u ohníčku. Přes noc klesla teplota na pouhých 5 °C, což jsme nečekali. Sluníčko nám rychle vysouší stany a vyrážíme dál po trase. Sjíždíme cestou plnou prudkých zatáček a klesáme k řece Cem. Potok je tak průzračný, že doplňujeme všechny kanystry na vodu a dáváme tu oběd, ti odvážnější i koupel v ledové vodě. Šplháme opět přes hřeben. Nahoře se kochám, jak ostatní s odstupy kvůli prachu šplhají zamnou. Za hřebenem nás čeká překvapení - civilizace už zasahuje i sem. Silničáři tu rozšiřují cestu a po pár kilometrech je už i asfalt, po kterém sjíždíme dolů na hlavní, kde můžeme dotankovat. To děláme vždy, když potkáme benzínku a opět jedeme do hor, tentokrát nás čekají Théthy. I zde silničáři pokračují velkým tempem. Přes hřeben se zatím nedostali. Po 177 km hledáme místo na kempování, což nacházíme na „fotbalovém hřišti“, které jsem objevil v červenci. Ihned se vynoří odněkud dva muži. Jeden z nich má brokovnici, pohodlně se usadí na kopci a sledují nás, jak stavíme stany a rozděláváme oheň. Tomáš jde pozdravit naše „diváky“ a dává jim plechovku piva.
Ráno po snídani pokračujeme dál. Cestou potkáváme motorkáře z Č. Budějovic a dáváme se s ním do řeči. Obdivuji jeho odvahu, že jede Albánií sám. Cestou zjišťuji, že mám naprasklý přední nosič. Až sjedeme do „civilizace“, tak musím někde najít servis. Po sjezdu z Theth se stavíme v restauraci na hamburgera a jedeme směr Shkodër. Stavím v autoservisu a ukazuji mechanikovi svoji závadu. Ale bohužel tu nemá dostatečně silnou elektřinu na svářečku, takže musím hledat dál. V další dílně, kde je výroba vrat, mi ochotně kývnou na opravu. Martin si nechává přivařit zrcátko. Já, Michal a Káťa si necháváme na Arctic Catech svařovat přední nosiče, které povolili v deformačních zónách. Po technických úpravách pokračujeme dál v plánu. Jedeme na jezera, která jsou v NP Lurë. Pod Shkodërem najíždíme do údolí podél vyschlého koryta. Na úzké cestě nám blokuje cestu Mercedes. Řidic si užívá pomalé jízdy a nechce nás pustit před sebe. Asi po dvou kilometrech už to nevydržím - naskytla se mi příležitost ho ve větším kamení předjet, což hravě čtyřkolka zvládá. Bohužel ani tenhle manévr ho nepřiměl, aby pustil ostatní před sebe. Po pár zatáčkách je zase širší místo na předjetí. Stavím se mu do cesty a zastavuji ho, ostatní ho v klidu předjíždějí. Řidič se nezmohl na nic, zavalil ho prach z předjíždějících čtyřkolek. Příště si snad rozmyslí blokovat čtyřkolkáře. Cesta je sice prašná, ale zato hladká. Máme i kilometrové rozestupy. Na každé odbočce čekám na čtyřkolku jedoucí za mnou, abychom se neztratili. To samé udělá další dalšímu. Sice jsme natažení někde i na několik kilometrů, ale plynule jedeme dál. Za soumraku si hledáme místo na spaní. Krásná louka na hřebeni nás přímo láká. Bohužel místnímu pastevci se to nelíbí a vykazuje nás z jeho pastviny. Tomáš mizí za horizontem v křovinách. Po chvilce přijíždí a sděluje nám, že něco malého našel. Stany stavíme za tmy. Najeli jsme 190 km.
V noci je slyšet nedaleko od nás střelba a přichází i prudký déšť. Skrze plášť stanu prostupuje pod tlakem jemné mžení. Ráno je opět krásně. Při snídani sušíme stany a spacáky. Zjišťujeme, že pod kameny je spousta havěti, dokonce i malí štíři. Nevědomost je občas krásná. K jezerům to máme pouhých 16 km vzduchem. Pokračujeme cestou, která končí v kamenolomu. Domorodec nám radí, abychom se obrátili a jeli zase zpět, což nepřipadá v úvahu. Hledám a bádám, až nacházím vodou strženou těžební stezku, kterou se spouštíme dolů. Vidíme rozpadlé domky a radujeme se, že tam bude určitě cesta. Ale omyl. Jsou to jen kozí stezky, kam se jen tak tak vejdeme. Přeskakujeme velké kameny hluboko do údolí. Cesty zpět už není. Končíme v úzké uličce. Naštěstí k nám přispěchá místní a rozebírá svůj plot. Pouští nás přes louku a ukazuje cestu dolů do údolí. Po pár kilometrech se napojujeme na původní trasu. Po několikametrovém stoupání přes velké kameny dorážíme k jezeru v národním parku (1693 m.n.m.). Děláme si tu oběd a rozhodujeme se, zda vlezeme do ledové vody, abychom udělali očistnou koupel. Nakonec se rychle vykoupeme a pokračujeme dál. Cestou míjíme další jezera a přijíždíme ke skále, která vypadá jako z „Avataru“. Teď nás čeká dvouhodinový sjezd kamením dolů do údolí. Dochází nám ropa a musíme odbočit z trasy. Naše zásoby v tuto chvíli jsou na nule. Do nejbližší civilizace je to 50 km vzduchem a budeme rádi, když tam dojedeme. V hlubokém údolí se stmívá hodně rychle. Táboříme po 130-ti km opět za tmy. Za světly svítilen tentokrát přilétá okřídlená havěť. Mezi komáry na nás ze stromů padají kudlanky, ale co je horší útočí i sršni. Stany i večeři si děláme po tmě.
Druhý den nám balení stanů komplikuje silný vítr a mírný déšť, sjíždíme dolů do města hledat benzínu. Nedostatek benzínu nás odklonil z trasy o 50 km. Za silného deště a s bouřkou v zádech dorážíme do města Peshkopi. Natankujeme a hledáme servis, kde by si Káťa nechala opět svařit držák předního nosiče. Po svařování a obědě pokračujeme k cíli dnešního dne – k jezeru Ohrid. Nevracíme se zpět na trasu a improvizuji. V GPS vidím trasu, kterou jsme měli jet a kde se pohybuji. Mířím k bodu, kde jsme měli sjíždět z hřebenů dolů do údolí. Máme štěstí. Narážíme zase na cestáře. Před námi je zbrusu nová budoucí komunikace, zatím ve výstavbě. Vyštěrkovaná uválcovaná cesta nám umožňuje rychlý přesun. Zatáčky střiháme jednu za druhou pěkně pod plynem. Asi po 10-ti km narážíme na bagry, co tu razí cestu údolím. Všichni co tu pracují na nás s obdivem hledí a ukazují na nás zdvižený palec. Za nimi už je jen stará kamenitá cesta, kterou se dostáváme na hlavní cestu mezi horami směrem k jezeru Ohrid. Asi 15 km před cílem se ozve rána. Prasklo mi tlumičové oko. Štěstí je, že se mi to stalo na silnici a ne někde v horách, kde jsou hluboké rokle. Odstavuji čtyřkolku a hledáme co použít jako podložku pod čtyřkolku. Plechový kanystr je ideální. Kolo jde dolů a i tlumič. Tomáš mě veze do nejbližšího města, kde nacházíme dílnu. Cestou Toma do nosu bodne cosi velkého a za chvíli je v obličeji oteklý. Mechanik mi oko na tlumič ochotně přivařil a jedeme zpět ho nasadit. Vyrážíme dál k jezeru, kde přespíme v krásném hotelu na pláži. Máme za sebou 170 km.
Po vydatné snídani a hlazení si medvídka v kleci u hotelu opět vyrážíme do kopců. Cesty jsou tu s tekoucím prachem, jako někde na poušti. Potkáváme tu i pohyblivé kameny - želvy a plně naložené Ify se dřevem. Začíná pršet a prach se mění v mazlavou hmotu, přeložená čtyřkolka přestává poslouchat, a klouže si v kolejích, kam se jí zlíbí. V prudkém výjezdu mi sklouzne do druhé vyjeté koleje, která mě nakopne a už dělám „berušku na krovkách“. Pád ztlumily v předu kanystry s vodou a měkké spacáky a oblečení v korbě. Pod korbou zase náraz ztlumily deformační zóny. Jediné poškození bylo zrcátko, které se navždy vrylo do svahu. Obracíme se a jedeme zpět, kopec je moc prudký a kluzký. Nechci riskovat, že se tu něco někomu stane. Postupně otáčíme zasekané mašiny v kopci a sjíždíme na první rovný plac. Začíná se již stmívat a hledáme cestu dolů do údolí. Jedeme v hustém dešti a cestou, kterou jsme sem přijeli, se nemůžeme už vrátit. Nahoru to prostě nejde. Jsou tu místa, kde nemáme šanci přivázat si navijáky. Za tmy se vracíme opět k hotelu na pláži u jezera, celí promočení a od bahna. Najeli jsme pouhých 148 km a vrátili jsme se zpět, odkud jsme vyjeli.
Ráno si opláchneme čtyřkolky u hotelu od bahna a čeká nás dlouhý přesun k moři. Máme dvě možnosti. Buď využít dálnici a za čtyři hodiny být u moře nebo cestu mezi horami podél Makedonských a Řeckých hranic. Volíme si delší zato horší cestu. Dotankujeme do plna. Cestou zjišťuji, že svařený tlumič sice drží, ale opěrná podložka je menší než byl originál a prorvala se hliníkovou zajišťující podložkou, co drží pružinu. Zase mám štěstí a přes cestu je servis motorek, kde mi ochotně vytvoří větší podložku na soustruhu. V klidu mohu pokračovat dál. Cesta byla nekonečná, samá zatáčka. Bodeť by ne. Vedla údolími pěkně zařízlá do skal, jednou zprava, podruhé zase z leva. Ruce máme vytahané jak opičáci. Dešti ale neujedeme. Se soumrakem jde na nás únava a navzájem se hecujeme, že to musíme dát. Od řeckých hranic jsme pouhých 5 km. Do Vlore k ponorkové základně přijíždíme o půlnoci. Po najetých 385-ti km stavíme stany na pláži před restaurací, kde i na pokročilou h
431 fotek, červenec 2013, 639 zobrazení, 3 komentáře
„KINDER-ALBÁNIE“ ANEB RODINNÁ DOVOLENÁ NA ČTYŘKOLKÁCH

Při návratech z expedic se mě vždy moji tři kluci ptají na to, jaké to v zahraničí je a jaké je tam ježdění. Když jsem přemýšlel nad rodinnou dovolenou, napadla mě myšlenka, proč si neudělat vlastně takovou rodinnou expedici. Nejstarší syn zkušenosti s jízdou na čtyřkolce má a zbylí dva si jen sednou a jedou. ? Moje přítelkyně, která už semnou odjezdila několik expedic jako „batůžek“, mě v tom podporovala. Vše jsem ale musel probrat s Oldou Hříchem z ASP Group Žebrák, zda mi svěří své tři mašiny. Olda ochotně souhlasil a za to patří jemu a firmě velký dík. Stroje a servisní zázemí bylo perfektně připraveno, takže už nic nebrání k uskutečnění „výletu“. www.aspgroup.cz
Albánii jsem si vybral proto, že jsou tam krásné přístupné hory a moře, milí a vstřícní lidé a hlavně není problém s tamější policií, protože syn nemá řidičák. Podle loňských zkušeností, tam řídí už i třináctiletí auta. Třeba na motorkách se jezdí bez helem a i ve čtyřech.
Takže se jde na věc. Jako vždy si musím projít a vybrat oblasti kam chci jet a propojit je trasou. Neplánuji však nic složitého, aby to kluci zvládli. Snažím se vyhýbat asfaltovým silnicím, cca asi 60 km denně, což jsem podcenil. Za deset dní jsme ujeli celkem 840 km. ? Ve finále jsem musel ještě na místě improvizovat a zbyl i čas na bádání.
Po sbalení asi miliónu věcí a naložení čtyřkolek vyrážíme v neděli 30. 6. 2013 směr Černá Hora. Do tamějšího kempu dorážíme po 29 hodinách jízdy. Ubytujeme se v chatce a jdeme vyzkoušet mašiny, abychom druhý den ráno mohli vyrazit do Albánie. Jedeme hned za kemp na malou plážičku u řeky. Překvapují nás ještě zatopené louky, kde hned zapínáme 4x4 a to jsem v kempu sliboval, že 4x4 využijeme až na albánských plážích. Přijíždíme na plážičku, kde je několikaletý provizorní bar z prken. Lednice a mrazák je načerno napojen přímo na elektrický sloup. S chutí si hned dáváme vychlazené pití a objednáváme si u místní ženy večeři. Skáče do loďky a odjíždí pro suroviny. Dnes se bude podávat kapr s hranolky. Ryby pěkně majzne v loďce klíčem od plynové bomby a vykuchá, z brambor ještě padá hlína. Vše máme pěkně naživo, jídlo je vynikající a čerstvé. Pak už nás čeká jen naložení čtyřkolek, vytoužená sprcha a postel.
Ráno po snídani konečně vyrážíme k albánským hranicím, které jsou pouze 30 km od základního tábora. Já jedu na Accessu MAX 700 EFI ( k jeho řízení je potřeba zkušenost a je velmi živý, ne nadarmo ho děti označily jako „nabroušený brouk“), přítelkyně Vlaďka na Arctic Catu 700 TRV EFI (protože má posilovač a má velkou stabilitu díky velkému rozvoru) a syn Dominik na TGB Blade 550 IRS EFI (je z těchto strojů nejslabší, ale vždy mě dovezl z každé expedice spolehlivě domů - expedice nejsou přeci o výkonu ale o spolehlivosti). S přejezdem přes hranice nám však musí pomoci správce kempu. Autem jede na hranice a tam střídá Dominika v řízení a projíždíme všichni hladce přes přechod. Vše trvalo cca 20 minut. Na albánské benzínce dáme ještě kávu, měníme peníze, dotankujeme a bereme směr Théthi. V roce 1966 byl vyhlášen jedním z prvních albánských národních parků a rozléhá se na území 26,3 km2. Značnou část území parku zabírají lesy. U západní hranice parku v podhůří dvoutisícových štítů Albánských Alp leží obec Thethi s kamennými domky, které často mají ještě dřevěné střechy. Jedeme po nové asfaltce, která vede až k úpatí hor a tam se mění na kamenitou cestu, kde už jsou ovšem cestáři a budují tu silnici přes hory. Co mohu posoudit, tak během roku zde udělali velký pokrok. Obzvláště v silniční komunikaci a značení. Za pár let už tu nebudou jezdit čtyřkolky a offroady, ale cyklisti a silniční motorky. Po cestě pokračujeme dále přes hory, kde potkáváme ještě zbytky sněhu, i když už je tu kolem třiceti stupňů. Šněrujeme si to krásnou prašnou kamenitou cestou a potkáváme tu i mnoho zahraničních turistů s endury a offroady. Překvapili mě i Francouzi s Peugeotem 406, nechápu, jak se sem mohli vlastně vyškrábat. Jelikož mi nejmladší syn začíná za zády usínat, tak si ho dávám před sebe a hledám místo na spaní. Po chvilce vidím ceduli kempu a hned tam zamíříme. Kemp je celkem za 300 lek a sprcha 1€/osobu (1€ = 130 lek). www.facebook.com/alpbes.shtepipushimi Tento den jsme ujeli celkem 120 km.
Ráno pokračujeme po cestě dále a přijíždíme k menšímu vodopádu, kde si uděláme pár fotek. Jelikož máme náskok před naplánovanou trasou, tak sjíždíme z hlavní cesty a jedeme po kamenité cestě mezi stromy (je to úplná záplava balvanů, která obtéká vše, co jí stojí v cestě) a zkoumáme skalní soutěsku, která je ovšem pak dále průchozí jen pro pěší, vede na vrchol Theth, kde se dá přejít na druhou stranu hor do údolí Valbonë. Sjíždíme a hledáme místo, kde si udělat oběd. Vidíme krásné říční jezírko s průzračnou vodou, kde hned přibrzdíme. Je horko a proto se chceme osvěžit ve vodě. Je tak ledová, že se v ní dá vydržet jen pár vteřin. Něco pojíme, načepujeme si vodu do lahví přes filtr Katadyn Combi plus (máte jistotu, že nebudete mít střevní potíže a nemusíte mít s sebou tolik kanystrů vody) a jedem dál. Vracíme se na původní cestu, jedeme stále podél řeky a míjíme krásné skalní útvary. Šimon zase usíná, tak musíme přibrzdit u řeky a osvěžit se vodou. Rozhodujeme se co teď, jelikož je ale ještě málo hodin, pojedeme dále. Musíme překonat hřeben do druhého údolí. Cesta nám pěkně ubíhá, ale na druhou stranu to už nestihneme. Vidím krásný zelený plácek na spaní, kam to hned zalomím, protože je jediný po x kilometrech. Pod ním je ještě jeden menší, kde snad budeme méně na očích. Jen co zaparkujeme čtyřkolky, hned máme asi deset diváků a stádo koz za zády. Hořejší plácek je totiž fotbalové hřiště pro pastevce, když se vracejí z pastvy. Asi po dvou hodinách je to přestane bavit a konečně odcházejí. V klidu si stavíme stan a večeříme. V noci mě pak vzbudí praskání větví. Že by medvěd?? Nééé, jen pár lidí si asi padesát metrů od našeho stanu dělalo ohýnek. Později jsem viděl, že tam čekají na „dostavník“ a jedou i s krávou na trh. Ujeli jsme celkem 90 km.
Ráno pokračujeme naší cestou, kde kousek od našeho noclehu je o samotě kafé - bar a sjíždíme asi dvacet kilometrů do údolí. Třikrát po cestě míjíme několik desítek úlů, je to opravdu divný pocit, když všude kolem vás létají včely. Sjíždíme dolů k vesnici a pak jako když utne a opět nová asfaltka. Pobavil nás přechod pro chodce odnikud nikam – odezdi ke zdi. Asfaltku využívají jako obrovský sušák bylinek, místy to nejde jinak, než je přejet. Po pár kilometrech stavíme u první restaurace na oběd. Já a Vladí si dáváme místní speciality, které byly tak divné, až byly dobré. Nelahodily totiž ani oku. ? Velkým potěšením pro nás bylo připojení Wi-Fi. Po obědě razíme dál a hledáme benzínku, protože už jsme skoro na suchu. Bereme to směr Shkodër a tam odtud na přehradu Komani. Po úmorné klikaté silnici za soumraku dorážíme do cíle a zajíždíme do hotelu pod most. Pod mostem je udělaná restaurace, ubytování i koupelna s WC. Most totiž využili jako střechu. Zde se potkáváme s dvěma českými turisty, kteří jeli stopem už z Čech až sem do Albánie. Vyměnili jsme si zážitky a dozvěděli se, že nás už cestou několikrát míjeli. Vždy nás poznali podle českých vlaječek na prutu. Ujeli jsme 150 km.
Z kempu pod mostem se jedeme podívat nahoru na přehradu, odkud jezdíval trajekt. Dnes už jsou tu jen v provozu malé loďky, které přepraví max. motorku. Míjíme muže se samopalem, který hlídá přehradu a elektrárnu. Projíždíme tunelem až na hráz přehrady. Je tu velmi rušno, spousta turistů i domorodců. Potkáváme tu i českou rodinku s dětmi. Otáčíme se a jedeme směr moře. Zase nás čeká úmorná klikatá silnice a pak už to stáčíme na město Kallmet i Madh. Mezitím ještě stavíme pod olivovníkem na oběd, kde je poblíž krásné jezírko a děti si tu hrají s divokými želvami. O několik hodin později konečně přijíždíme k moři a užíváme si průjezd po pláži, kde se ovšem Dominik v hlubokém písku zahrabe. Tahám ho lanem ven. Seznamuji ho s jízdou v písku, je to jeho první zkušenost, začíná si to užívat. Cestou z pláže jedeme okolo krásného hotelu, jelikož máme rozbitý stan, jdeme se zeptat na cenu ubytování. Hotel Sebastiano nabízí dva pokoje s klimatizací, se snídaní a bazénem celkem za 60€. Dnešní den je odpočinkový, najeli jsme 110 km, z toho asi 40 po písečných plážích.
Po hotelové snídani vyrážíme zpět brázdit pláže, směr Durrës. V oblasti Ishulli i Lezhës narážíme na rybářskou osadu, kde mají své domky postavené na dřevěných sloupech ve vodě. Je tu spousta rybníků propojených kanály. Cestu, která přes ně kdysi vedla podél pobřeží, již dlouhá léta nikdo neudržuje a přemostění zde chybí. Domorodci nás odkazují na dálnici, kam se nám ale nechce. Zkoumáme každou odbočku. Projíždíme planinami, kde je tráva tak vysoká, že se vidíme jen podle prachu a našich vlajek na prutech. Pomalu opouštíme zátoku Rodonit a přes hřebeny míříme do zátoky Lalëzit, kde hledáme ubytování. Opět nás vítají pláže plné turistů. Jedeme podél moře a narážíme na malý přítok, který chceme objet. Místní omladina nám hned aktivně radí, kde ho nejlépe přebrodit. Mořské vlny kanál zalévají pískem a je tu hloubka jen po kolena. Jeden z mladíků nám ukazuje, kde je hloubka nejmenší a my po chvilce váhání přejíždíme kanál. Jsme tu hned atrakcí pro návštěvníky pláže, všichni se na nás dívají s údivem a fandí nám. Dorážíme k chatkám, kde jsem byl ubytovaný loni. Bohužel mají obsazeno, sezóna je v plném proudu. Ale majitelka ochotně běží k sousedovi a ptá se na to, jestli má volno. Má jen dvoulůžkový pokoj, což nám nestačí a ochotně nás vede k hotelu, který je vzdálen asi 150 metrů. Hotel nás překvapuje s pětilůžkovým pokojem se soc. zařízením a výhledem na moře. Cena za noc je 25€. Neváháme ani chvilku a zůstaneme tu na dvě noci. Večer si jdeme ještě při západu slunce zaplavat. Dnes jsme ujeli 130 km.
Ráno odlehčuji čtyřkolkám od zbytečné zátěže a vyrážíme na špičku poloostrova, která ro
138 fotek a 3 videa, květen 2013, 325 zobrazení, přidat komentář
RUMUNSKO 2013

Dostal jsem pozvání od Richarda Řeháka (TopQuad Teplice), zda se nechci zúčastnit charitativní akce pro tamní českou školu. Ta se nachází v oblasti Banát, ve vesnici Gerník. Pozvání jsem přijal a společně s Jardou Bažantem jedeme jako zástupci ASP Group.
V neděli 12.5. vyrážíme za Richardem a jeho asi desetičlennou bandou, která do Rumunska vyrazila v pátek. Jedu s Arctic Catem 700 TRV, Jarda s TGB Blade 550, Vašek s Access MAX 700 EFI a Radek s Yamahou Grizzly 700.
Gerník je vesnice českých krajanů, nacházející se v hornaté oblasti ukončující karpatský horský oblouk. Jsou zde dobře značené turistické cesty, které propojují šest českých vesnic. Tyto vesnice vznikly kolem roku 1823 a čeští kolonisté zde těžili dřevo. Do dnešních dnů si zde dokázali uchovat český jazyk, kulturu a zvyky. www.banat.cz
V pondělí, kolem třetí ráno přijíždíme na místo (1068km jsme zvládli za 15 hod. – 800km po dálnici a 250km po silnicích první a druhé třídy a posledních 18km po prašné, kamenité cestě). Ubytování je zajištěno u místní rodiny v jejich domě, kde nás čekala snídaně výhradně z domácích produktů.
Dopoledne se setkáváme s ostatními členy expedice a jedeme se seznámit s okolím. Vyjíždíme na vrchol nad vesnici, kde je hustá mlha. Jako jediný mám u sebe GPS, kde hledám velký povrchový důl, kam se chceme podívat. Z hřebene sjíždíme do další vesnice, kde je pak odbočka naším směrem. Nejprve zkoušíme první cestu rovně. Projíždíme kolem těžařů dřev. Cesta ale končí prudkým výjezdem a otáčíme zpět k odbočce. Druhá cesta je ta pravá, vede nás přes hřeben až k dolu. Přijíždíme k jeho hraně a naskytuje se nám úžasná podívaná. V tu chvíli jako když do nás střelí a všichni se snažíme dostat do středu dolu a každý si vybírá svůj sjezd, překonáváme patra a sjíždíme až na jeho dno, kde je malé jezírko. Začíná však pršet. Natahujem pláštěnky a přístupovým tunelem vyjíždíme ven. Vracíme se do vesnice. Po vydatné večeři se jdeme připojit na Wi-Fi do místní hospůdky. ? Zde se mimo jiné dozvídáme od nového obyvatele vesnice (pocházejícího z jižní Moravy) to, že kdo má zájem o to žít ve vesnici a bude vesnicí přijat, bude mu přidělen opuštěný dům s polnostmi.
Druhý den ráno předáváme počítače a školní pomůcky, hrníčky apod. řediteli (zároveň i starostovi) místní školy. Po prohlídce školy balíme věci a vyrážíme na dvoudenku, bereme směr do termálních lázní (Herculane) vzdálených asi 80km vzduchem. Jedeme přes hřebeny a údolí, míjíme funkční mlýny na obilí a zastavuje nás až rokle, ze které nevede cesta naším směrem. Hledáme jinou cestu a jedeme po proudu potoka. Nacházíme tu nezabezpečenou štolu, její výdřeva je na první pohled ve značném rozkladu. Vstupujeme do ní jen na pár metrů a blesky foťáků vyplaší spící netopýry. Dál raději nevstupujeme a pokračujeme dále v hledání cesty. Každou odbočku, která vede naším směrem prověřujeme, místy používáme i naviják na překonání vymletých míst na těžebních stezkách, ale bohužel bezúspěšně. Vždy to končí stejně – popadané stromy a obrovské balvany. Konečně jsme jednu cestu našli. Vede po louce a stoupá na hřeben. Po 5-ti km se ale stáčí zpátky do údolí. Sjíždíme starou těžební stezkou plnou listí dolů, L-ko a 4x4. „Sportkař“ Jarda s TGB jede pouze „na zadek“, což se mu nevyplácí a ustýlá si na bok. Po listí to krásně klouže a vymleté rigoly nejsou vidět. Na památku zde zanechává zrcátko. Dole v údolí pak zjišťujeme, že jsme se vrátili o pět kilometrů zpět. Tlačí nás však čas a proto volíme nejrychlejší trasu podél Dunaje k cílovému místu. Projíždíme lázně a hledáme kemp, který je nedaleko. Vedle něj je několik bazénů s termální vodou (36 st.C.), stavíme stany a jdeme se vykoupat. Voda je úžasná a vůbec se nám z ní do té zimy nechce. Po koupeli vyrážíme do místní pizzerie. Tento den jsme urazili celkem 250km.
Po probuzení čekáme na to, až nám uschnou stany a vyrážíme na prohlídku údolí kolem termálních lázní, kde narážíme na velkou přehradu v soutěsce. Odpoledne pak nabíráme směr Gerník. Cestou míjíme obří vytesaný obličej ve skále. Na konci údolí opět cesta nikam nevede, zkoušíme se vyšplhat lesem na hřeben přes padlé stromy, zvlněným terénem a za ním se spouštíme do druhého údolí, kde nacházíme novou cestu vedoucí do naší vesnice.
Za dva a půl dne jsme najeli 500km a přišli „jen“ o jedno zrcátko a řešili čtyři menší defekty. Terén v této oblasti je rozmanitý, není tu tak markantní výškový rozdíl, ale nástrahy přírody jsou zde nevyzpytatelné. Cesty, které vypadají že někam vedou, vlastně nikam nevedou a jsou projeté od těch, co se na konci otočili a vrátili zpět. ?
Jsme rádi, že jsme se mohli této akce zúčastnit a alespoň trochu pomoci našim krajanům v Rumunsku.

Jarda „Červík“ Černý
73 fotek, duben 2013, 116 zobrazení, 1 komentář
EXPEDICE UKRAJINA 2013
Sedmý den je odpočinkový a poslední před jízdou domů. Dnes bude vyjížďka jen krátká, abychom stihli umýt kolky a zabalit si v klidu věci. Ve městě Dubova odbočuji kolem rumunského gheta na cestu, která veda na Apecku. Po hodině šplhání přes pastviny vidíme vrchol Apecky. Překážkou nám jsou opět sněhové jazyky. Některé zdoláváme a některé zase objíždíme. Pak zaparkujeme naše Arctic Caty hezky do řady a děláme si ještě poslední fotky z naší expedice. Dolů vede několik cest a já vybírám tu, kterou jsme ještě nejeli. Cesta je hezká, ale kazí ji padlí strom. Vytahujeme zase naše pilky a snad už naposledy si hrajeme na dřevorubce a cestáře. Sjíždíme dolů k řece, kde přejíždíme most pro pěší, místy drhnu lemy blatníků o zábradlí. Jedeme do Dubového na oběd a hurá balit.
Celou expedici bych shrnul slovy Jirky Breburdy – „To byla masáž“. ? Všichni jsme celí a zdraví, kolky taky, najeli jsme krásných 750 km, viděli kus světa a o to přeci jde, ne?
17 fotek, 25.4.2013, 95 zobrazení, přidat komentář
EXPEDICE UKRAJINA 2013
Šestý den ráno vyrážíme směrem na jezero. Chceme najít novou cestu, takže se vydáváme přímým směrem na K. Poljanu. Chvíli nám trvá, než najdeme správnou cestu, ne každá těžební stezka je ta pravá. Po třech hodinách přijíždíme ke kempu. Kvasnyj, kam jsme dříve jezdívali a chceme se tu občerstvit, jenže je zavřeno. Jedeme do vedlejší vesnice, kde podél potoka Kosivka pokračujeme krásným lesem dále k jezeru. Ze začátku lesa vidíme pár lesních dělníků s koňmi a těžkou technikou, pak jim musíme uhnout z cesty, protože tu jezdí ze Zilem. Čím více zajíždíme dále od civilizace mizí mosty přes potok a na cestě je poznat, že už není využívána. Cesta vede těsně kolem potoka a dvakrát se přes něj brodíme. Asi po osmi kilometrech se potok rozlil přes cestu a voda je moc divoká na to, aby jsme ji přejeli. Obracíme se a vyjíždíme na louku na kopec, kde si dáváme pozdní oběd. Po jídle už míříme na hotel, jedeme tryskem, takže cesta nám trvá asi dvě hodiny. Dole u silnice zastavujeme a čekáme na Káťu, která si to valí dolů z kopce a ani nás nepostřehne. Zastavuje až po pár metrech, kdy jí dochází, že jsme to my. Cestou se stavíme ještě na občerstvení a „domů“ přijíždíme až za tmy.

Komentáře

přidat komentář