Název

2017. Přes 4 000 km Marokem na TGB 1 000

Popis

Přes 4 000 km Marokem s TGB

Jak to vůbec začalo? No, nechal jsem se ukecat na svých FB stránkách EXPEDICE 4X4 ČERVÍK, kde mi do soukromých zpráv chodilo: „Červíku naplánuj co nejdříve expedici nejlépe někam do tepla. Jsme parta od tam a tam nebo chtěl bych se k vám přidat, jestli to není problém.“ Odpovídám jim: v únoru a do tepla? Znám jediné místo, kde by to šlo a tím je Afrika. Super. Bereme. Začínám roztáčet kolotoč informací a plánování, aby to bylo zajímavé a jiné. Cíl už mám několik let v hlavě: projet Saharou a po písečný dunách přijet k Atlantiku. Po třech měsících nočního plánování mám hotovo. Podél Sahary dolů k Atlantiku a vysokým Atlasem zpět, 4 000 km na jeden zátah. Teď jen musíme připravit stroje a nás na dlouhé dobrodružství.
Z desítek lidí, kteří mě k tomu přemlouvali, nakonec nikdo nejel a zbyl jen pevný základ z ukrajinské expedice. Lukáš KTM ADVENTURE 990, Aleš KTM ADVENTURE 950 no a já jsem si vybral v ASP Group TGB BLADE 1000i LT EPS 4x4, protože jsem chtěl udržet tempo s motorkami a CAN-AMy co měly jet. Vyfasoval jsem ještě v bedně nový stroj, namontoval pancíř na spodek a přes víkend najel prvních 500 km, aby se udělal servis. Doma nastrojit kufry, držáky na brašny, hasicí přístroj, 3 kanystry na benzín a jeden na vodu, GPS, přídavná světla, větrný štít a dát zásuvku pod stálý proud. Žádné jiné úpravy nesmím dělat, co by odlišovaly testovací stroj od sériově prodávané čtyřkolky.

31.1.2017 večer vyrážíme na dlouhou cestu - 2. 450 km směr Almérie, kterou jsme zvládli za 38 hodin i s přespáním na parkovišti ve Španělsku. Trajekt nám vyplouvá až o půlnoci, tak se jdeme podívat na nedaleký maják a ještě si dáme výšlap na pevnost nad přístavem. Dvě hodiny před vyplutím nás pustí na trajekt, kde dáme sprchu a jdeme spát. Trajekt nehoupal a nebylo poznat, že jsme vypluli, natož že jsme už zakotvili v přístavu Melilla. Výzva v španělštině zněla jako informace pro posádku. Zaspali jsme!!! Auto nacházíme samotné uprostřed garáže a trajekt opouštíme jako poslední. Na hranicích nám domorodci pomáhají vyplnit formuláře a hrají divadlo, jak je to složité. Ve frontě se snaží předbíhat a řvou na sebe navzájem. Po dvou hodinách divadlo končí a stálo nás 30 €. Opouštíme španělské území v Marockém království zvané Melilla. Zde se rozhodně vyplatí tankovat. Nafta i benzín tu stojí pod 1 €. Jinak pro informaci: v Německu 1.40 €, ve Francii 1.70 € a ve Španělsku 1.20 €.
V Maroku stojí ropa těsně pod 1 €.
V Atlasu si uděláme malou zastávka u opic a místní prodejci ukazují své umění prodávat. Odjíždím se stolečkem vyřezávaným z jednoho kusu cedrového dřeva a malou šperkovnicí. Příjezd na základnu přesně podle plánu je o půlnoci.

1. den
Ráno shodíme stroje z vleku a začínáme je strojit. Po dvanácté hodině jsme připraveni a začíná dobrodružství. Za Merzugou stavím u dun Erg Chebbi na fotečku a Aleš vaří. Přídavný ventilátor chladiče, co si tam dal pro jistotu, se mu zadřel a spálil pojistku a tím nešel ani hlavní. Oprava se vyřešila odstřižením od proudu a mohlo se jet dál. Domorodci co se seběhli kolem, nás odrazovali, že do Zagory neprojedeme. Já určitě ano, ale kluci s naloženými motorkami v žádném případě. Tak to byla pro nás výzva. Ze začátku to šlo hravě, ale potom začaly písky feš feš, kde si párkrát kluci ustlali. Chtěl jsem k nim být férový a tak jsem také jel jen na jedno zadní kolo, bez uzavřeného zadního diferenciálu. U jedné vesničky jsme dali přestávku a z Lukášovy motorky tekl olej. Nevypadalo to dobře. Plasty i nádrž dolů. Lukáš se chytá za hlavu. Doma dělal poctivě přípravu, kontroloval napínák rozvodů a když tam vracel kontrolní šroub, tak dal omylem obráceně měděnou podložku a ta v sobě měla malou drážku, kudy unikal olej. To byla úleva. Podložku obrátil a mohlo se pokračovat dál. Samozřejmě čas, který jsme strávili balením a opravami, nám chybí, tak kempujeme při setmění v pustině.

2. den
Po snídani vyrážíme směr Zagora. Od začátku jsme nasadili svižné tempo. Jen místy jemný píseček s velbloudí travou nás brzdí. Do Zagory přijíždíme po čtyřech hodinách, kde potřebujeme dotankovat. Najednou slyším: „Ahoj, jak se máš?“, místní mechanik si mě pamatoval už z minulých expedic. Hned se chlubil samolepkou Access, co jsem mu tenkrát nalepil na moped. Pozvání na čaj jsme nemohli odmítnout. Na oplátku jsme mu museli zapózovat před jeho autodílnou, aby si nás potom pověsil do sbírky fotek mezi ostatní a že jich tu nemá zrovna málo. Musíme razit dál. Na poslední benzínce dotankujeme, vše co máme a hurá Sahara. Tam je pro začátek píseček feš feš. Kluci se s ním prali statečně, dokud je nevystrašil místní průvodce s Landcruizrem. Ten se jim nabídl, že nás provede a že jim převeze 20 km jejich zavazadla, jinak to prý takhle naloženi nedají. Cena byla vysoká, takže jsme to otočili a tenhle úsek objeli. Museli jsme znovu dotankovat, protože by nám chybělo palivo na 70 km, které jsme najeli. Cestu jsem našel pevnou až moc. Přímo šutrovitá. Po 30 km, jako kdyby jste jeli po kamení ve vyschlé řece, nás dohání tma. Plac jsme našli v řečišti, kde byly ostrůvky písku a taky jsme byli dobře zašiti před domorodci.

3. den
Zase začínáme v šutrech. Potkáváme kamennou studnu, která má k hladině hloubku 30 metrů. Voda křišťálově čistá a ideálně chladná na osvěžení. Doplníme i kanystr na užitkovou vodu a pokračujeme pomálu dál. Kamení ubývá a tempo se zase dostává do normálu. Přijíždíme ke známému vraku Defendra. Od něj zase vede ještě víc kamenitá cesta, kde Lukáš píchnul a mění duši. Ten kousek se vracíme zpět na původní trasu, ale to zase vede podél písečných dun, kde písek klukům bere síly, motorky jim vaří a to i benzín v nádržích. Dáváme chvilku oddech a z dun si to k nám šine Berber. Ochotně nám ukazuje, kudy písek objedeme a prý když ho odvezu do jeho kempu pro boty, tak nás vyvede. Tak jo. Naskočil za mě a už jsme si to pelášili přes duny. Berberské stany měl krásně schované mezi obřími dunami. Lákadlo pro turisty. Z dun nás vyvedl na pevný kamenitý povrch. Až moc kamenitý. Totálně rozbíjecí cesta. Dvě hodiny trvalo, než se to změnilo v hliněné pláně, které se netvářili moc pevně, ale nás unesli. Aleš hází šipku do kamení. Nic se mu nestalo, jen proražená přední guma a ohnutý padák. Než vymění duši, hledám místo na kempování. Pro dnešek stačí.

4. den
Ráno nás probudila potulná karavana čtyřiceti velbloudů. Aleš srovnal padák a valíme to dál směr Foum Zguid. Krásně utažená hliněná cesta nás láká k rychlé jízdě přesahující neustále 100 km/hod. Kluky pouštím před sebe, protože chytří inženýři na Taiwanu snížili omezovač rychlosti na 119 km a oni tu mohou letět víc. Občas nás zpomalí vyschlé brody, a když je v té rychlosti přehlédneme, letíme vzduchem. Po 30 km nás zastavuje závora s vojákem. Jedeme podél hranic s Alžírem a před každým městem je kontrola, kde si zapíší každého turistu a odkud kam cestuje a SPZ stroje a to i na nezpevněných cestách. Dotankujeme vše co je prázdné, dáme oběd u kruháče a potom rychlý přesun dál po trase. V městečku Tata nás zase kontrolují. Na místní tržnici dokupujeme pečivo a o kousek dál zase dotankujeme, protože máme omezený dojezd, pouhých 450 km, což v Maroku, když se nedržíte hlavních tahů, je jen tak tak a každé zaváhání může znamenat, že se někdo projede s kanystrem. V podvečer projíždíme malou vesničkou, kde se koná oslava. Muži tancují v kruhu a zpívají. Začíná padat tma a je čas najít nocleh v pustině.

5. den
Ráno se domlouváme jak dál. Máme den zpoždění, který jsme po cestě nasbírali objížděním písečných míst, kde by kluci mohli zničit spojky na motorce, a tak volíme rychlý přesun po zpevněných cestách a asfaltkách. V městečku Assa potkáváme u benzínky pneuservis, kde si kluci nechají opravit propíchané duše. Oběd si dáváme v kouzelném palmovém háji nad vyschlým korytem řeky. Odtud už valíme po asfaltce. Stavíme jen na tankování, někdy až po 150 km a u policejních kontrol, kterých postupně přibývá. Přejíždíme končící pohoří Atlasu. Za ním je chladný atlantský vzduch a boční vítr od severu, který nepřelezl přes hřebeny a proudí podél něj do Sahary. Pěkně to s námi mává. Zapínáme výhřevy a oblékáme vše, co máme, protože teplota bude někde těsně nad nulou. Projíždíme úsekem bez možnosti dotankování u pumpy a domorodci toho využívají a podél cesty prodávají benzín a naftu v plastových lahvích. K večeru dorazíme k cíli naší cesty. Písečné duny končící v Atlantiku. Mířím přes ně k té velké slané louži. Ten mořský písek je úplně jiný než saharský. Hodně se v něm bořím a mám obavy, abych se nezahrabal, když jedu jen na zadek, ale musím se prokousat až na pláž, kde je to pevnější. Čtyřkolka zahrabanou motorku vytáhne. To už mám nacvičené a dokonce jsem přetrhl i kurtu, když jsem tahal Aleše, který zahrabal motorku až po kufry, ale opačně mě nikdo nevytáhne i když klukům bych tím udělal radost, že konečně i mě by se něco přihodilo . Jdu se po dunách projít, abych věděl, kde je písek utažený a kde naopak sypký. Zařadím L, 4x4 a poprvé využívám plný výkon motoru. Ostré písečné hrany prorážím a zastavuji jen, když je to nutné a to pověšen za hranu zadní nápravou, abych se podíval kudy dál. V dálce vidím Lukáše, jak zkoušel jet za mnou, ale po pár metrech ho pohltil písek. Než se k němu dostanu, motorku společně s Alešem dostali ven. Před západem slunce do oceánu, navštívíme propadliště, na jehož dně burácel Atlantik. Fouká silný vítr, takže dáváme přednost noclehu v hotelu.

6. den
Ráno vyrážíme na útesy, kde jsme dosáhli nejjižnější bodu v Maroku. Obracíme se a bereme směr sever, podél pobřeží, kde hledáme zbytky lodních vraků. Potkáváme tu kluky, co se vracejí z Dakaru, kde končili závod ICR a zastavujeme na kus řeči. Čas nás tlačí a musíme razit dál. Cestu nám ale zkřížil vodní tok v hluboké rokli. Zkouším najít, kde ho překonat, ale kolem něj jsou nánosy bahna a podaří se nám ho překonat až po 100 km. Jsou tu ohromné plochy ničeho. Jen pustina a občas nějaké políčko. Za městem Tan Tan vjíždíme zase do

Nastavení