Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

EXPEDICE UKRAJINA 2013
Třetí den máme opět v plánu dosáhnout cíle Koločava. Patrik zůstává na hotelu a regeneruje se po pádu. Teď už je to jen spanilá jízda Arctic Catů ?. Vynecháváme část hřebenové trasy a navazujeme na cestu, kde jsme včera skončili. O prudké výjezdy a rigoly nebyla nouze, jistotou mi však je dlouhý rozvor čtyřkolky. Na vrcholku nás, jak jinak, opět čeká sníh, takže hledám další variantu, jak se dostat k cíli. Beru to přes bukový les, kde nacházím opravdu drsně vyjetou těžební stezku. „L-ko“, 4x4 a motorová brzda – tohle všechno nám to při prudkém sjezdu usnadňuje. Nehoda však na sebe nenechá dlouho čekat a Káťa se svými padesáti kily kolku ve velkých kolejích neudrží a převrací se na bok. Nic vážného se naštěstí nestalo, odneslo to jen zrcátko. Sjezd jsme úspěšně zdolali a dole nás na konci cesty čeká zamčená závora. Podjet ji nejde, takže musíme objíždět. To obnáší navijákem se vytáhnout do svahu a spustit se za závorou. Místní domorodec jen udiveně přihlíží. Sjedeme pár metrů k hlavní „silnici“ (cesta bez asfaltu s pořádnými dírami) a už to praskáme směr Koločava. Asi po dvaceti kilometrech cesta (v GPS značená červeně) končí v rozvodněném potoku. Kolemjdoucí domorodec nás ale ujišťuje, že tohle je opravdu cesta do Koločavy, po které už ale léta nikdo neprojel. Jelikož je už pozdní odpoledne, tak já a Tomáš vyrážíme na lehký průzkum potoka. Padlé stromy nás zastavují, zjišťujeme, že to bude těžký, ale krásný offroad, na který se později vrhneme.
více  Zavřít popis alba 
  • 22.4.2013
  • 123 zobrazení
  • 1
  • 00
EXPEDICE UKRAJINA 2013
Druhý den vyrážíme po stopách Nikoli Šuhaje loupežníka, takže bereme směr Koločava. Cestu mám krásně naplánovanou po hřebeni. První překážkou na cestě je padlý strom. Bereme do rukou pilky a už řežeme. Pokračujeme dále a ejhle….. Patrik se kochá panoramaty a přehlíží výmol, který ho posílá dolů i s kolkou. Gladiatora, který se na něj řítí, naštěstí nějakým kouzlem odkopne a kolka se zastaví po pár kotrmelcích o křoví. Všichni jsme samozřejmě v šoku a nejvíc Páťa. Naštěstí to odnesl jen kotník a asi bude i pár modřin. Gladiatorovi odpadl kufr, ohla se řidítka, odrazila se guma a trochu se přihnul zadní rám. Kolku vytahujeme navijákem, prořezáváme větve a při kontrole lana navijáku zjišťuji, že je špatně zajištěn, protože mě šlehl přes obličej. Všechny závady řešíme namístě při kávě. Čtyřkolka je opět pojízdná, Patrik je trochu otřesen, takže Koločavu pro dnešek vypouštíme a sjíždíme dolů údolím. Přijíždíme k rozvodněnému potoku, kde Tom chytá do ruky asi metrového hada. Vrháme se na něj objektivy foťáků a pak ho pouštíme. Postupně přejíždíme potok, který se nám tak zalíbil, že ho proti proudu prozkoumáváme až k jeho prameni. Nejprve jedeme po cestě, která se postupně mění v těžební a šněruje potok. Cesta nám připravuje různé nástrahy (silný proud vody, velké kameny, padlé stromy a větve), vše ale hravě zvládáme. Vesele hopsáme výše, ale opět nás zastavuje v roklích sníh. Obracíme se a jedeme na hotel.
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2012 až duben 2013
  • 140 zobrazení
  • 1
  • 00
EXPEDICE UKRAJINA 2013

Cestou necestou, polem nepolem……takhle začíná písnička od skupiny MIG 21. V podobném duchu se nese i naše tradiční expedice na Ukrajinu. V pátek odpoledne vyrážím společně s Tomášem ( Arctic Cat 1000 TRV) a s Káťou, která tak jako já má Arctic Cat 700 TRV. V Bratislavě se k nám přidává Patrik s Gladiatorem X5 a Jirka s Arctic Cat 700 TRV.
Cesta probíhá hladce i hranice máme docela rychle za sebou. K hotelu přijíždíme kolem oběda, počasí je krásné a proto si s chutí dáváme venku jedno chlazené a domlouváme plán pro zbytek dne. Je nám líto nevyužít krásné počasí, a tak jdeme po krátkém odpočinku sundat kolky a že se projedeme tzv. kolem „komína“. Jenže….. při sjezdu z vleku prošlápnu na svojí kolce brzdu. Takže musím rozebrat brzdu a zjišťuji, že těsnící gumička je prasklá. Při servisu jsem nechtěně povolil ségrovku, takže problém byl na světě. Gumičku úspěšně vyměňuji za dvě těsnící gumičky ze zahradní spojky, které jsem koupil v místním obchodě. Takže konečně asi po hodině strávené na slunci můžeme vyrazit.
Jízda nás baví, takže se rovnou vrháme na Apecku, kde je ještě část cesty pod sněhem. Sníh nás však zastavuje kousek pod vrcholem. Se sněhem se „pereme“ statečně a dlouho, ale tudy to dnes určitě nepůjde. Pro dnešek to stačí a vracíme se na hotel.
více  Zavřít popis alba 
  • 20.4.2013
  • 169 zobrazení
  • 1
  • 00
  • říjen 2012
  • 175 zobrazení
  • 0
  • 00
EXPEDICE UKRAJINA – ZÁŘÍ 2012

Tradiční zářijová expedice na Ukrajinu odstartovala v pátek čtrnáctého. Vyrážím společně s Ondrou a Michalem z Liberce. Z firmy ASP Group máme zapůjčené tři stoje – ArticCat 700 TRV, Access MAX 400 a nový Access AX 700 EFI 4x4.
Cesta probíhá hladce a na maďarské hranice přijíždíme již v 17 hod. Po předložených dokladech a následné kontrole VIN na novém AX 700 nastává problém. Úřední chyba v technickém průkazu rozpoutává čtrnáctihodinové peklo na celnici. Následují nekonečné výslechy a vyšetřování kriminální policií. Ve finále nakládám čtyřkolku na policejní odtahovku, která ji odváží na údajně dvouměsíční expertízu. V sobotu v šest hodin ráno jsme konečně „propuštěni“ a jedeme směr ukrajinské hranice. Hurá, jsme první na řadě. To ale netušíme, že se mění směna a že na dvě hodiny nebudou fungovat počítače. Poté jsme ale bez problémů odbaveni a konečně jedeme na náš hotel. Asi po padesáti kilometrech nás staví policie a dostávám pokutu 50 € (která jim jde do kapsy) za špatné předjíždění. Tohle už snad budou poslední trable na naší cestě. Po dvou hodinách konečně přijíždíme na hotel Turbaza Veliká.
Jdeme se ubytovat a doráží další člen expedice David z Ostravy. Má CAN-AM Renegate 500. Sedáme na kolky a beru kluky seznámit s okolím. Dáváme si jen malé kolečko kolem hotelu. Na hřebenech je hustá mlha a padá na nás únava z probdělé noci. Jedeme zpět.
V neděli ráno dorážejí Ruda a Martin, oba s CAN-AM Renegate 800. Při společné snídani domlouváme plán dne. Jelikož nám chybí jeden stroj, Michal a Ondra budou jezdit s MAXem 400 sami po okolí, aby nás „nebrzdili“ při dlouhých trasách. Jedeme na vrchol Apecka, odkud vidíme přes dvě údolí mobilní vysílače, kde jsme ještě nebyli a hned je znám náš další cíl. Hledáme si k nim cestu přes planiny a lesy. Dorážíme k „retro“ vysílačům, které už asi hodně pamatují. Odtud se pak spouštíme po pěší stezce do údolí. Přední kolo nadzvedlo větev a ta mi vyráží zadní díl výfuku. Po vychladnutí výfuk nasazuji a klesáme dál. Přijíždíme k řece, kde se brodíme a po proudu jedeme směrem k hotelu. Tam už na nás čeká Tomáš s Yamahou Grizzly 700 EFI, Ota se synem Davidem s CAN-AM Outlander 800 a Vašek s Kawasaki Bruteforce 750. Už jsme kompletní.
Pondělní ráno nakládáme proviant na celodenní túru po hřebenech. Čekalo nás 150 km.Sluníčko svítí a po nočním dešti se nebude prášit. Jede se tankovat. U stojanů chybí Ota a David ho jede hledat. Po chvilce doráží a Otu má za sebou na laně.Došel mu benzín hned pod hotelem. Vidina levného benzínu tak doma nedotankovával. 1L tu stojí do 10-ti hřiven, což je na naše asi 25 Kč. Samozřejmě, že si vyslechl rýpání od nás ostatních co nemáme Can-Amy. Zdravá rivalita je všude a nikomu se nevyhne. Je dotankováno a z vesničky Kaliny hurá do kopců. Po kamenité cestě doslova letíme.Máme ji najetou, tak s Davidem v zádech sprintujeme ke křížku. Mám výhodu, že to tu znám, ale David je v těsném závěsu. U křížku stavíme jako na každém rozcestí, aby jsme se nepoztráceli. David má ušlé zadní kolo. Narazil si disk o šutr a ucházelo mu kolo u ráfku. Dofukujeme než dorazí zbytek. Pod kopcem je vesnička kde seženeme kladivo na srovnání disku.Vysílám Davida napřed než mu to zase ujde. První roubenka a máme potřebné nářadí - kilové kladivo a 5kilovou palici. Disk dostává zase svou podobu a můžeme pokračovat. Zbytek party nacházíme u místní hospůdky, kde se občerstvují a žaludek dezinfikují vodkou, to to pěkně začíná. Ještě že těch hospůdek po cestě není moc, ale to si nechávám pro sebe, aby nenakoupili zásoby na cestu. Po půl hodině dravé jízdy dávám malou pauzu. Z Kawasaki se kouří a je cítit spálený olej. Plasty jdou dolů. Po chvilce drobná závada odstraněna a jede se do kempu Kvasný, kde chceme dát oběd. Otík už vykřikuje že má hlad od té doby co ráno dosnídal. V kempu ale nikdo nečekal, že přijede tolik hladových čtyřkolkářů a nemají nic připraveno k jídlu. Dáváme pivko, kávu a čaj. Jedeme na kopec udělat si ohýnek a upéci buřtíky z dílny řezníka Švandy, který nemohl přijet protože v sobotu na offroadmaratonu rozbil kolku, ale proviant nám věnoval. U ohýnku nám Venca ukazuje, jak se chytá do lasa. Jeho zkušenosti ze závodů rodea neberou konce.V dálce slyšíme přijíždět splašené „Renouše“. To je Ruda s Martinem, kteří si dávali v kempu ještě pivko navíc. Cestu měli najetou z dob, kdy jme sem jezdili s Tomášem Mrkvou. Venca točí lasem a bezchybně chytá Martina. Jsou čtyři odpoledne a za sebou máme pouhých 50 km. Je třeba jet dál a zmenšit přestávky. Cesta už vede jen po hřebenech, místy lesem a místy po planinách. V lese jsou vyjeté hluboké koleje, kde Martin udělal berušku. Otočil kolku na záda. Nic se mu nestalo a kolce také ne. Na planinách už začíná být znát výkon dvouválců. V dálce je vidět vrchol Apecka. Vzduchem přes několik neprostupných údolí 11 km, ale po hřebenech ještě 60 km. Stoupáme stále víš a víš. Ve 1300 m.n.m. vjíždíme do mraků, kde poprchává. Viditelnost sotva 10 metrů. Rychlost v tu chvíli prudce klesá, tady není radno si zahrávat. Hřeben je místy jen pár metrů široký a na obou stranách je prudký sráz. U jezera špatně odbočuji, vlastně jsem ani odbočku v mlze neviděl. Přítel GPS mě hned informuje, že jedu jinam. Otáčím skupinu a najíždíme na správnou trasu, dostáváme se nad mraky, které „přetékají“ přes hřeben. Úchvatná podívaná. Klesající slunce začíná zapadat.Z planin klesáme do údolí, kde Martin opět dělá hají při sjezdu ze svahu na cestu, kde se sním utrhl břeh. Kolka ho nepříjemně přimáčkne pod sebe. Seskakujeme a pomáháme mu z podkolky ven. Odnesla to ruka, která mu začíná otékat, ale musí se jet dál. V lese už je tma. Zastavujeme a oplachujeme světla vším co teče. Jsme pod vrcholem Apecka. Čeká nás několikakilometrový výjezd po prudce stoupající kamenité cestě plné prudkých serpentýn. Mám obavy o naložené kolky s krátkým rozvorem. ArcticCat TVR přezdívaný mezi kolkaři autobus to zvládá hravě, stejně jako Otovo i Davidovo CAN-AM. Dlouhé kolky mají v tomhle směru strašnou výhodu. Nahoře se postupně sjíždíme. Nevýhodou prudkých výjezdů je, že nesmíte jet za sebou, aby chybující kolka před vámi vás nesmetla či nezastavila a když je problém, tak nemůžete rychle pomoci. Prostě v tu chvíli jste odkázán jen sám na sebe. Chyba se nepromíjí, což mnozí z nás čtyřkolkářů už poznali. Přijíždí posední člen a ze mě spadlo napětí. Všichni jsme v pořádku nahoře na vrcholu Apecka, kde je hraniční kámen bývalého Československa. Dolů z ní už volím tu nejjednodušší cestu kolem srubu. Kousek pod ním přejíždím igelitovou tašku v domnění, že je v ní odpad. Tomášovi to nedá a zastavuje u ní. Bingo - vyhrál v loterii! Byla tam flaška neotevřené vodky. Tu potom ztrestáváme večer na hotelové terase.
V úterý jsou nedaleko místní trhy, kde se dá koupit skoro všechno. Od domácího dobytka, rukodělný nábytek, koberce, oblečení až po automatickou pračku.
Odpoledne relaxujeme u bazénu. K večeru vyrážím s Vencou na malou projížďku do nedaleké rokličky. To ještě nevěděl co pod názvem „roklička“ bude za terén. Šířka maximálně, že se tam vejde Zill. Od něj hluboké koleje plné bahna s kládami co jim spadalo z korby. Do toho šplhání po skalách, kde sem ho bral už na lano aby se nepřevrátil. Při jednom výjezdu, kde AC TRV neměl problém došlo i na naviják. Své lano jsem měl na maximu a jeho taky. Zapřáhl jsem ho a že mu pomohu nahoru. Vyrazili jsme oba. Říkám si - to jde lehce, ani mě nepotřebuje. Bohužel jeho naviják neměl zajištěn konec lana a tak sem mu ho vyškubl ven. V té tmě nebylo vidět červeně obarvený konec lana. Nu což, druhý pokus. Lano se zavázalo Kawě za rám a šlo to jak po másle. Vytáhl sem ho z rokle. Nahoře namotáváme lano kolem rámů a zjišťujeme, že má ohlou spojovací tyč řízení, nedalo se s tím jet. Ještěže vozím s sebou základní nářadí. Je tma, otáčím kolku a svítíme si světly, abychom mohli vymontovat spojovačku a narovnat jí, což se nám asi po hodině zdárně daří. Na hotelu se od Oty dozvídám, že s Kawou před příjezdem na Ukrajinu měl najeto za 2 roky jen 800 km, max po lesních cestách. A tak Vašek dostal dobrou školu v terénu, kde jinde se naučit jezdit než v partě.
Středu jsme pojali jako bádací. Jelikož Martinovi otekla ruka, že nemohl jezdit, poskytnul svou kolku Ondrovi a Michalovi, kteří celou dobu jezdili po okolí na Maxíkovi. Ukázal jsem jim tu 150-ti km trasu co jsme jeli a doporučil jim ji jet opačně. Přecejenom absence předního náhonu v tom výjezdu u Maxíka by mohla znamenat malý problém. Popřál jsem jim šťastnou cestu a vyrazili jsme bádat na planiny. Po cestě z Apecky jsem si všiml jedné odbočující cesty do neznáma a tak jsem jí chtěl prozkoumat. Než jsme se k ní dostali, tak Otík má defekt na 6 knotů. Nic, co by se nedalo vyřešit. O pár kilometrů dál má jeho syn ten samý problém, ale trumfnul ho o 2 knoty. Krásně klikatící se cesta dubovým lesem a taková zrádná. Když se konečně dáme do pohybu slyším prasknutí klacku. Zastavuji a zjišťuji škody.Vzadu je manžeta roztržená.Usazuji Arťouše na pařez, abych měl kola ve vzduchu a jde na řadu smršťovací folie a americká páska. 20min a jedeme dál. Pohoda. Ale to jsem nevěděl, že za 15 minut udělám na druhé straně zase manžetu. Nebyl jsem moc nadšený, ale co se dá dělat. Znovu ruce od vazelíny a přitom cesta vybízí přímo k závodění. Dojíždíme k hospůdce, kde si zaslouženě dáváme pivko. Relativně máme čas a tak se rozhodujeme, že budeme fotit. David zaujímá za zatáčkou pozici a pojednom projíždíme v driftu kolem něj. Fotky se povedly, ale druhý David ztrácí knoty z pneumatiky a dělá ještě větší díru do kola. Nezbývá nic jiného, než mu přivést náhradní kolo co má na hotelu. Rozdělujeme se. Ota odváží náhradní kolo a já zůstávám na hotelu. Chci se pustit do výměny manžet, začíná ale pršet. Odkládám to na ráno. Pršelo celou noc a ráno to neustávalo. Nevypadalo to, že jen tak přestane, odpoledne proto začínáme balit. Prší až do poloviny Maďarska.
Ukrajina je krásná. Když máte doklady v pořádku, tak hranice projedete tak za hodi
více  Zavřít popis alba 
  • září 2012
  • 663 zobrazení
  • 1
  • 00
EXPEDICE ALBÁNIE, ČERNÁ HORA 2012

Do kempu v Černé Hoře u Skadarského jezera přijíždíme v pátek 4.května. Já Červík ( ArticCat 700 TRV), Leoš ( Suzuki KingQuad 750) a Vašík ( Polaris X2 800). Autem jsme urazili celkem 1.500 km. Jdeme se ubytovat do chatek a vyrážíme na krátkou vyjížďku. Přijíždíme k vodopádům zvaným „Malá Niagára“ a v tamní restauraci si dáváme vynikajícího mastného úhoře. Musíme ale zpět do kempu. Čeká nás totiž ještě příprava věcí a čtyřkolek na čtyřdenní jízdu po Albánii.

V sobotu po snídani vyrážíme směr Albánie. Počasí nám přeje, je krásně slunečno. Po chvilce přijíždíme po prašné cestě k hranicím. Po hodinovém čekání jsme odbaveni a hurá do neznámé země. Hned za hranicemi zastavujeme u benzinové stanice a pokoušíme se vyměnit Eura za místní měnu Lek. Po ujetých pěti kilometrech musíme zastavit, aby si Vašík mohl vyndat z helmy včelu, která ho bodla do krku. Vše je ale v pořádku a jedeme dále. Máme naplánovanou cestu k horám. Po cestě nás zastavuje albánská televize. Musíme „zapózovat“ a jelikož jede Leoš jako poslední, poskytuje rozhovor v anglicko – německo – italském jazyce. Pokračujeme dále do Národního parku Thethy. Stoupáme po kamenité cestě. Hurá, potkáváme první sníh. Ve výšce 1400 m.n.m. nás nadšení však rychle přechází a naše přeložené čtyřkolky nezvládají množství sněhu. K překonání vrcholu nám chybí 100 výškových metrů. Musíme tedy objet hřeben. Cestou dolů potkáváme jediné turisty – české cyklisty. Po pěti hodinách jsme zpět na své trase, míříme k přehradě Komani. Projíždíme městem Shkoeder. Leoš zastavuje na stopce. S tím ale albánský řidič nepočítá a naráží do něj. Leošovo tažné zařízení se navždy vmáčklo do albánské SPZky. Začíná se stmívat a hledáme si místečko pro naše stany. Nocujeme na pastvině u horského jezírka (900 m.n.m.), kam chodí ovečky pít. To ale zjišťujeme až večer, kdy se ovce vracejí z pastvy.

Probouzíme se do nedělního rána. Noc plná štěkotu ovčáckých psů a kvákajících žab nás moc neposílila. Musíme ale dále. Po třech hodinách jízdy, kde jsme mimo jiné viděli i želvy cesta skončila. Končíme 3 km před cílem u místní horské elektrárny na skále. Přítel Google Maps nás zradil. Musíme se opět otočit a objet údolí. Máme první defekt. Vaškovi se do pneumatiky zapíchnul dlouhý kovaný hřeb. Sjíždíme do města, kde v šílených uličkách ztrácíme Vašíka. Po chvíli nás ale dojíždí a sděluje nám jeho zážitek. Zastavila ho albánská policie a vrátila mu jeho ztracenou termoláhev a ukázali mu směr naší jízdy. Cestou míjíme opevnění. Leoš uchvácen krásou bunkrů přehlédl výmol a ohnul si spojovací tyč řízení. Vše však po chvilce zachránila metrová lať, která vrátila spojovačce skoro-původní tvar. K večeru projíždíme tunelem v přehradě k molu, kam ráno přijíždí trajekt. Konečně jsme dosáhli cíle, ale s jednodenním zpožděním. Po deseti minutách nás obsluha hotelu dobíhá s vidinou zisku. Slibují ranní trajekt, a proto se ubytujeme v jejich na pohled fungujícím hotelu. Ještě do večera stihneme vyjížďku po přehradě. Omlácené plechové necky jízdu vydržely, motor šíleně kouřil, ale vydržel to také. Jdeme se ubytovat, voda teče jen na jednom místě a to studená. Okna nejdou zavřít, dveře nedrží zavřené, světlo v koupelně není. Pivo naštěstí je. Objednáváme si k večeři ryby, ale to jsme nevěděli že je jdou teprve lovit. Po dvou hodinách čekání jsme je s vděčností snědli. Vyspání zase nic moc, rušil nás za okny vodopád.

Pondělní překvapení - slíbený trajekt nepojede. Prý málo lidí. Jezdí jen malé loďky, kam bychom se nevešli. Přijíždějí dva motorkáři. Jak jinak, zase Češi z Brna. Ti se na lodičku vejdou po odmontování bočních kufrů. My jsme místo dvou hodin na trajektu objížděli přehradu. Po osmi hodinách přijíždíme do místa původního vylodění - Fierze. Dále pokračujeme do Národního parku Lugina e Valbones, kde chceme zdolat místní vrchol. Blíží se večer. Místo na kempování nacházíme na krásné vyhlídce ve výšce 1480 m.n.m.
Stany stavíme za deště, který ustal až k ránu.V dané oblasti se vyskytují medvědi, to jsme zjistili naštěstí až za několik dní. ?

Slunečné úterní probuzení s překrásnou vyhlídkou do údolí a na zasněžené vrcholky nás mile překvapilo. Balíme a chceme vyrazit. Nastává problém. Leošovi nestartuje čtyřkolka - špatný kontakt na baterce. Zdoláváme další vrchol, kde nás začíná ve výšce 1680 m.n.m. zlobit sníh. Po několika pokusech a mém propadnutí sněhem do potoka tento pokus vzdáváme a vracíme se k dalšímu plánu cesty - a to k moři. Vzhledem k velké časové ztrátě při zdolávání sněhových překážek volíme rychlý přesun k moři po místní dálnici. Se západem slunce přijíždíme k moři. Našli jsme asi nejkrásnější místo na přespání ve výběžku poloostrova Kepi i Rodonit .

Středeční odpočinkový den začínáme prohlídkou poloostrova, bunkrů, zříceniny a návštěvou písečné pláže. Odpoledne odjíždíme na velkou pláž, kde v restauraci vychutnáváme místní mořské speciality. U pláže nacházíme nové chatky, kde se ubytujeme, protože se potřebujeme po několika dnech vysprchovat. Jdeme relaxovat do moře, potom sprcha a pivo v místní hospůdce.

Celý čtvrtek je určen k přesunu do základního tábora v Černé Hoře. Ve městě Shkoder navštěvujeme vyhlášený hrad .Odbavení na hranicích proběhlo bez problémů, čekali jsme asi 30 minut. Vzali nás přednostně chodníkem pro pěší. V Černé Hoře pak navštěvujeme 2.000 let starý olivovník. K večeru dorážíme do našeho kempu.

V pátek nasedáme na motorový člun a plujeme po kanálech řek Karatuna a Crnojeviča, po kterých vplouváme na Skadarské jezero. Navštěvujeme jezerní hraniční policii. Obdivujeme jejich „lodní park“. Při zpáteční plavbě se Leošovi daří vzácně vyfotit divoké koně.

Zbylé tři dny věnujeme černohorským památkám a rezervacím.
• Národní park Lovcen (1748 m.n.n.) Zde se nachází mauzoleum prvního knížete Petra II.
• Památky UNESCO: Kotor, Budva, Stary Grad, klášter Ostrog a Morača, Slánské jezero.

Celkem jsme na území Albánie a Černé Hory na čtyřkolce najeli 1.685 km.

Vzdálenost z ČR do základního tábora v Černé Hoře byla 1.500 km. Náklady spojené z dálničními poplatky a tunely 6.700 Kč pro oba směry + PHM na 3.000 km. Dálniční poplatky pro Chorvatsko byly v III. kategorii. Slovinsko a Rakousko byly klasické dálniční známky do 3,5 t.

Albánie: ubytování u moře 10 €/os. PHM v přepočtu do 30 Kč. Jídlo a pití podstatně levnější než u nás. Dělal nám zde samozřejmě problém také jazyk. Mimo jiné také kývání hlavou ANO - NE je přesně naopak. Anglicky mluví jen mladí lidé a většinou jen u moře. Doprava je dost chaotická, řidiči neustále troubí ve snaze na sebe upozornit, nebo prostě jen nás tímto zdravili. Silnice byly ve špatném stavu, plné hlubokých děr a velkých balvanů. Je zde velké množství odpadků a černých skládek. Řeky jsou čisté, ale plné plastových lahví. Lidé jsou na cizince velice příjemní, zdraví Vás. Neustále něco křičí, obzvlášť, když vidí neznámý stroj – čtyřkolku. Mají snahu se Vás dotýkat, což je někdy nebezpečné. Zajímavostí je velké množství malých pevností, údajně je jich přes 500.000. Asfaltové jsou jen silnice I. třídy. Na mapách zpevněné cesty jsou jen špatné kamenité stezky. Na všech komunikacích je neustálý pohyb ovcí, krav a oslů, kteří jsou pány silice a musíte počkat, až si usmyslí že Vás pustí. Želvy byly na horských cestách dost běžným jevem, což nás dost překvapilo.

Černá Hora: ceny ubytování od 15 €/os., u moře od 25 €. Ceny PHM, jídla a pití jsou stejné jako v ČR. Doprava je zde podstatně klidnější než v Albánii. Vedlejší cesty na mapách značené jako II. třída jsou v dost špatném stavu a jsou v horských oblastech dost úzké, většinou jen pro jedno auto. Řidiči Vás předjíždí za každou cenu, auta parkují úplně všude, nic je nezajímá a ani policii, ta jen měří rychlost a to dost často.

Obě země vřele doporučuji. Ale alespoň o měsíc déle, kvůli sněhu.

Jarda „Červík“ Černý
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • jaro 2012
  • 744 zobrazení
  • 0
  • 22
Ukrajina 2012

Zimní termín pro expedici jsme plánovali již v září 2011, kdy jsme zde byli naposledy. Týden před odjezdem na Ukrajinu, nás média „strašila“ ukrutnými mrazy a sněhovými vánicemi. To nás však neodradilo, ale přípravy jsme nepodcenili. Zakoupili jsme vyhřívání gripů a palce, návleky přes řídítka, vložky do bot, vyhřívání sedačky a do helmy namontovali Pinlock. Zabalili teplé oblečení a mohli jsme vyrazit. Z Rokycan startujeme ve složení já Červík (ArticCat 700 TRV), Tomáš (ArticCat 700 TRV). Před Prahou se k nám připojuje druhá část výpravy. A to Obr (YAMAHA Grizzly 660) a Pačenko (YAMAHA Grizzly 700).
Cestou sledujeme klesající venkovní teplotu. 30 kilometrů před hranicemi Ukrajiny je nejnižší – 26 stupňů Celsia, což nám dopomáhá k rychlému průjezdu hranic. Celníkům se nechce z vyhřáté „nory“, kontrolují jen nejnutnější doklady. Po překročení ukrajinské hranice končí skvělá upravenost silnic a dálnic. Na Ukrajině se totiž asi nesolí, jen prohrnuje. Z toho tedy vyplívá, že jedete po ledu a sněhu. Dostat se na místo cíle s dvoutunovým vlekem, je po čtyřiadvaceti hodinách nonstop jízdy doslova nadlidský úkol.
Po přivítání a dobré snídani natěšeni na nové zážitky, připravujeme naše mašiny na první seznamovací vyjížďku. Po prvních osmi stech metrech všichni postupně zapadáme do hlubokého sněhu. Je nám jasné, že tudy cesta nevede. Kudy KAMAZ neprojede, nemáme šanci ani my. Proto se rychle rozhodujeme, že si zajedeme k bačovi na salaš, kde byl loni na podzim celkem „provoz“. Cesta po které stoupáme pod plným plynem na první pohled připomíná širokou bobovou dráhu, kterou nejen děti, používají ke sjezdu na čemkoli. Za poslední roubenkou cesta pomalu mizí v závějích. Nezbývá nic jiného, než si cestu pracně prorážet. V praxi to vypadá tak, že je potřeba deset metrů couvnout na rozjezd, aby se dalo ujet jedenáct metrů vpřed. Někdy se daří i více. Po dvou hodinách intenzivní dřiny a navijákování postupně vyšplháme na první kopec, kde znovu zjišťujeme, že tudy cesta opět nevede. Cestou zpět sbíráme „odpadlíky“, kteří podcenili obutí. Nové pneumatiky ITP zatím fungují bezvadně. Návrat do základního tábora probíhá už za šera. Čeká nás ještě očištění od sněhu a ledu všude tam, kde by mohlo dojít k poškození gumových manžet a kardanů. Unaveni po dlouhé cestě a prví seznamovací vyjížďce odcházíme na zaslouženou večeři.
Druhý den máme v plánu konečně už někde vybrat místní měnu, nakoupit proviant a udělat si piknik pod vrcholem Apecky. Je však bohužel jasné, že na vrchol se bez pásů nedostaneme. Po hodinovém přemlouvání dvou bankomatů, ze kterých stejně bankovky nepadají, dáváme dohromady peníze z minulé ukrajinské expedice a kupujeme proviant. HURÁ NAHORU. Po půlhodinovém rychlém stoupání nám zamrzá úsměv – v otevřených planinách opět beznadějně zapadáme. Takže vyprostit mašiny a zkusit to jinudy. Bereme to oklikou. Cesta v těchto vymrzlých korytech je hladká a rychlá. Místy letíme až devadesáti kilometrovou rychlostí. Připadáme si jak závodní piloti vozidel WRC. Nemajíce schopností závodníků, jsme vděční za vysoké mantinely vyhrnutého sněhu, které nás spolehlivě vracejí zpět na naši dráhu. Za posledním domem opět cesta končí. Dál pokračují jen mírně zaváté koleje od Kamazu. Chybí nám jen pět set metrů ke křížku, kde začíná vytoužené klesaní. Po chvilce se však úspěšně prokousáváme. Zastavujeme u studánky a zastřešeného posezení. Rozděláváme ohýnek a pečeme si buřty z domácích zásob. Po občerstvení pokračujeme dále přes vesnici Vodicja směrem na vrchol Apecka, který měří 1490 m.n.m. Předem je ale jasné, že se tam dnes nedostaneme. Přijíždíme k závoře a na řadu se dostávají naše lopatky. Podhrabáváme se, aby čtyřkolky pod ní mohli projet. Zdoláváme 4 km, ale čas je proti nám. Začíná se totiž stmívat. Otáčíme a necháváme to na jindy. Při zpáteční jízdě Tomáš odráží levou přední pneumatiku. Benzin, dlouhá sirka, občanská statečnost, kompresor a po chvilce pokračujeme k hotelu.
Třetí den máme za cíl Kobyljenckou Poljanu. Hned ráno nás kontroluje hlídka milice. Dochází i na dechovou zkoušku. Milicionáři si naštěstí vybírají jediného abstinenta výpravy a tak bez ztráty kytičky pokračujeme natankovat stroje. Využíváme ze včerejška projetou ,,bobovou dráhu“ do vesnice Vodicja a odtud směrem na Kobyljenskou Poljanu. Že, rychlá jízda ve vyjetých kolejích přináší jistá úskalí, se přesvědčuje Obr, který v jedné technické pasáži hází elegantní šipku do závěje. Shodou okolností se na téměř identickém místě totéž daří při zpáteční cestě Pačenkovi. Prostě, pro Yamahy zakleté místo. Cesta utíká rychle, je projeta od Kamazů, které vozí vytěžené dříví. Dostáváme se až k dřevorubcům, kde se cesta mění ve dvě hluboké, zaváté koleje. Začíná boj. Po hodině se škrábeme na hřeben, kde koleje odbočují jiným směrem, než potřebujeme. Zastavuji a čekám na ostatní. Rozhodujeme se co dál. Sníh je umrzlý a proto vybíráme nejlehčí mašinu, kterou tlačíme přes závěje směrem k cestě, která vede dolů k našemu cíli. Po sto metrech to vzdáváme. Poslední dva kilometry nejde zdolat. Bereme do rukou lopaty a prohazujeme stezku zpátky k ostatním strojům. Velím k návratu. Jízdou zpět hledáme místo, kde bychom se mohli najíst. Domorodci nás odkazují na nedalekou hospůdku pod sjezdovkou. Radí nám i s výjezdem na Apecku. Rolba, kterou používají k úpravě sjezdovky a přepravě lyžařů na vrchol, již několik hodin před námi vyrazila nahoru. Mohli jsme zkusit jet v jejích stopách, které by nás měly udržet. K výjezdu po prudkém svahu se stavíme jako k rychlostní zkoušce. Bohužel ne všem se daří příkrou sjezdovku pokořit. Ale Pačenko nám na kolenou slibuje, že si na příští expedici pořídí pořádné pneumatiky. Na obzoru je zapat slunce. Pro tento den končíme a otáčíme se zpět.
Čtvrtý den vyrážíme navštívit nedaleké místní trhy. Při přesunu po zasněžené silnici Tomáš náhle zastavuje, aby mohl přiřadit přední náhon. Obě za ním jedoucí Yamahy, tento manévr natolik překvapuje, že předvádějí neobyčejně zajímavé synchronizované taneční kreace. V kolonách bez dalších problémů předjíždíme auta čekající na zaparkování. Čtyřkolky parkujeme v závěji. Odcházíme na trh. Nechá se zde koupit cokoli, od zvířat až po automatickou pračku. Nakoupené věci odvážíme na hotel a po občerstvení vyrážíme znovu zdolat vrchol Apecka. Cestu máme již najetou a proto ubíhá rychle. U závory se nestačíme divit. Takovou „dálnici“, kterou nám připravila rolba z předešlého dne, jsme nečekali. Cesta je upravená jako pro lyžaře. Hurá nahoru. Samou radostí nad krásným výjezdem podceňuji hned první zatáčku a po vyjetí z ideální stopy beznadějně mizím v lese. Naštěstí za mnou jedoucí Tomáš vše vidí, včas zpomaluje a navijákem zachráňuje situaci. Po cestě doslova „letíme“, nejlépe je na tom první jezdec. Naše nadšení však asi po deseti kilometrech končí. V prudkém výjezdu, kam se dostávám jen já s Obrem, zapadáme. Přestáváme pokoušet štěstí a vracíme se k ostatním, kteří uvízli tři kilometry za námi. Pomáháme lany a navijáky s vyprošťováním a za šera se vracíme domů.
Pátý den nás vítá sněhovou vánicí. Cílem je centrální bod Evropy. Nezdolaný sjezd vrcholu u Kosovské Poljany objíždíme a zastavujeme na občerstvení v kempu Kvasnyj, kde získáváme informace potřebné k další cestě. Bohužel nepříznivé. Prý neprojedeme. A to je pro nás výzva. Cestu, po které v létě jezdíme dvacet minut sportovním tempem, zdoláváme dvě hodiny. Přesto zůstáváme kilometr před hřebenem. Je tu více než šedesát centimetrů sněhu a stále přibývá. Musíme proto kopec objet. Po hodině dobýváme centrální bod Evropy. Dáváme si skvělý šašlik a kvas – nealko pivo. Kupujeme suvenýry a otáčíme k hotelu. Tento den podle GPS zdoláváme 150 kilometrů a maximální rychlost místy dosáhuje až 88 km/h na sněhu a ledu. Tachometr nám ukazuje o prohrabaných padesát kilometrů víc. Na prohřátí kostí s radostí vyrážíme do sauny.
Šestý den. Šokující probuzení, přes noc připadlo 40 cm sněhu. Co teď?? To je první co nás napadá. Odjíždíme pokusit se dostat přes kopec, kde už jsme jednou proráželi cestu. Moc možností kam jet totiž nemáme. Zaváté koleje projíždíme s úspěchem, protože jsou utáhlé. Vyjíždění z nich se však nevyplácí, okamžitě se boříme do hlubokého sněhu. Pokračujeme za dřevorubci, kde jak doufáme, projedeme. Cestou potkáváme koňské spřežení se saněmi, Kamazy a traktory s pluhy. Hurá svezeme se. Startujeme vpřed, zatáčky bereme smykem. Jednu obzvláště zledovatělou nedotáčím, vylétám ven a prorážím sněhový mantinel. Zůstávám šikmo ve stráni. Jen co jsem zabrzdil a oddychl si, přilétl sněhový mrak. To Tomáš „zahučel“ za mnou. Tato zatáčka ArticCatům není souzena. Ostatní kolem nás projíždějí s úsměvem. Necháváme je projet a taháme se synchronizovaně navijáky ven. Skupinu doháníme těsně pod vrcholem. Na vrcholu odhrabáváme sníh, rozděláváme oheň a pečeme si šašlik. Z dálky slyšíme přijíždět Kamaz, který kolem nás majestátně projíždí a plynule pokračuje vzhůru po hřebeni. Sníh, nesníh. Někteří z nás se pokouší v jeho kolejích pokračovat dále, ale bezúspěšně. Sníh a koleje jsou příliš hluboké. Vracíme se zpět. Míjíme malou odbočkou, která nás zlákala k průzkumu.Jedeme mezi polorozpadlými chalaloupkami , kde dominantně vyčnívá nový zářící kostel.Vjíždíme do horského průsmyku podél potoka.Chceme co nejdál a tak brodíme.Jsme nadšeni rozmanitostní.Začíná být šero a jsme mokří.Otáčíme do tepla.
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • únor 2012
  • 438 zobrazení
  • 0
  • 33
1 komentář
  • 23.7.2011
  • 168 zobrazení
  • 0
  • 11
Maroko 2011

Byl jsem požádám Monster teamem z Chomutova,jestli bych jim dělal průvodce Marokem.Už loni se jim tam líbilo tak chtěly jet znovu ale měli požadavek několikrát se vrátit do obrovských dun Erg.Chebi,hřebenovku ve středním Atlasu nesmím vynechat.Chtěli nocovat v kempech a hotelích a to vše ve sportovním tempu.Co to pro mě znamenalo?
Především poprvé vyměnit stroj.TGB Blade 550 který mě vždycky bez problému dovezl do cíle a to i přes písečnou bouři která nás s Vencou chytla v Sahaře za rychlejší Arctic Cat 700 TRV EFI.Už loni se tento stroj zúčastnil expedice a jel na něm jeden ze Slovenského teamu Maťko.
Termín expedice byl začátek května.Objednal se trajekt a letenky ale časově nám to nesedělo.Trajekty už pluly jen jednou týdně z Italského Janova, proto jsme museli vyrazit o 4 dny dříve, než jsme původně plánovali.Zdenda a já.2 auta s přívěsy a spoustu sedaček volných.Proto jsme vzali sebou ještě 2 cyklisty Petra s Vlaďkou kteří si také naplánovali svojí trasu Marokem.
Cesta utkala rychle.Trajekt nebyl vytížen proto ty změny.Pluli jsme 48 hodin.V Maroku nás čekalo překvapení.Úplně nové přístaviště dokonce k němu vedla dálnice po které jsme ujeli zhruba 400 km.Kam se na ní hrabe naše D1.Dalších 400km přes střední Atlas až do Erfoudu kde máme základní tábor v kempu Tifina,který se nám už 2x osvědčil.
Ráno jsme složili čtyřkolky.2 dny volna do příletu ostatních členů expedice.Sundal jsem z Arťouše užitkovou korbu a nasadil pohodlnou sedačku s madly pro spolujezdce.Vyrazili jsme na výlet.Provezli jsme cyklisty aby poznali krásy Marocké přírody z jiného sedla kam v životě na kole nepojedou a ani pěšky nepůjdou.Písečné duny,ohromné planiny,široká koryta řek kde jsme se nejednou zahrabali. To je výhoda našich čtyřkolových miláčků.Kam chceme nás vyvezou.Jak cyklisti prohlásili sami s tímhle se hravě překonávají vzdálenosti a terén.
Po dvou dnech jsem vyrazil na letiště do Fézu.Po cestě jsem vyložil cyklisty v cedrových lesech a pokračoval na letiště.Letadlo přistálo a team je kompletní.Marce,Marek,Vráť,Pavel a Pepa.Po cestě je informuji co jsme tu ty 2 dny dělali když oni ještě pracovali.Pozdě večer jsme dorazili do kempu kde netrpělivě čekal Zdenda s večeří.
Ráno jsme vyrazili na lehkou projížďku po okolí aby se ostatní rozjezdili.Navštívili jsme rozpadlí ksúr .Projížděli se v jeho těsných uličkách.Rozšířené mašiny měli problém se vytočit v pravoúhlých úzkých uličkách.Tam kde jsem se s prodlouženým Arťoušem TRV protáhl měli malinké zdržení v podobě popojíždění dopředu a dozadu.Nakonec jsme všichni prokličkovali a pokračovali dál ke třem uměleckým stavbám.Schody do nebe,město Orion a šnek ve kterém je hotel hluboko pod zemí.Po cestě zpátky do kempu jsme zastavili v restauraci a neodolali místním pokrmům.
Druhý den byli v plánu Erg Chebbi.Nejvyšší duny Sahary které jsou podle místních až 200m vysoké.Ježdění a šplhání po nich je zážitek.Po cestě dotankovat mašiny kanistry a už se k nim blížíme.Od Tifiny je máme 50 km přes planiny kde už tak trochu závodíme.Určíme si v dálce bod a jedeme si každý svou cestou.Jeden jede přímo,další obloukem okolo menších písečných dun,někdo přes ně a já to vzal vyschlým korytem.Tak trochu jsem čerpal ze zkušeností a doufal že vede tím směrem.Koryta jsou hladká ale za to klikatá.Nechá se v nich jet naplno ale bohužel není vidět určený bod.Po pár kilometrech jsem musel z něj ven kvůli orientaci.Super.Už jen kousek a mám náskok před ostatními.Jen travnatý porost a šup nahoru na dunu.Brodím se velkými skoro metr vysokými drny.Musím pomalu.Jsou zrádné.Najednou vidím po planině rychle se přibližovat oblak prachu.Snažím se kličkovat co to jde ale když se z drnů dostanu Pavel je přede mnou.Budu se muset spokojit s druhým místem ale udělal velkou chybu.Chtěl na tu velkou dunu vyšplhat přímo.Zahrabal se.Musí dolu a jinudy a toho využívám.Hezky z dálky postupně na ní šplhám až na její vrchol.Skvělí pocit v té přesile Polárek.Pozoruji je všechny jak jednotlivě přijíždějí.Jsou jak splašené myšky.Tenhle ostrý úsek byl tak na vzdálenost 20km.Stačí chybička a ostatní kolem vás s úsměvem profičí.Po dvou minutkách jsme všichni.V dálce už jsou vidět vrcholky dun.Určujeme další cíl.Mobilní vysílač.Mírně zvlněné planiny v šutrech.Dobré tak na proražení pneumatiky.I tohle zvládáme.Každý si vezeme jednu dvacku benzínu jen Zdenda je v nevýhodě.Vezl dvě takže do zatáček se nakláněl a při výjezdech se mu to stavělo na zadních.Proto jsme určili další bod pod osamoceným stromem kde odlehčíme mašiny rovnoměrně do dun.A už jsme u Erg Chebbi.Písečné moře.Šířka 15km a délka 25km.Začínáme postupně zdolávat písečné duny.Jako kachničky za sebou s rozestupy.Je třeba se rozjezdit a získat jistotu.Každý si hlídáme toho za sebou.Snadno se dá zabloudit když nejedete po stopách a pak nezbývá než vyjet hodně vysoko a hledat směr.Kolem poledne už duny splývají.První havárka.Pepa z Grizzlynkou skočil přes vrchol a ve vzduchu se otočil.Dopadl kolama vzhůru.Nic se mu naštěstí nestalo.Je čas jet na oběd a schovat se před vedrem.V Khamile máme domluvený oběd.Míša Češka která tam jezdí na 2 měsíce za přítelem nám připravila praví Berberský oběd.Příjemné domácí prostředí.Podává se Berberská wisky.To je mátoví čaj.Už se to nosí na stůl. Jako předkrm zeleninoví salát.První chod. Khalia (rozsekane kuře na kousky dělané v tajine na cibuli a rajčatech a pak do toho prsknutá vajíčka) jako druhý chod hovězí na švestkách a na závěr ovocný talíř(nakrájený meloun s pomeranči).Po dobrém obědě máme ukázku jak se připravuje místní čaj.Celý rituál sledujeme od stolu.Doznívají poslední tóny bubínku a odjíždíme směr duny.Máme před sebou tu nejvyšší.Loni v její nejdelší stěně jsme skončili sotva v jedné třetině.Marcel už se těšil jak jí zdolá.Čtyřkolku si nechal čipnout.Bohužel ani to mu nepomohlo.Předloni jsme sledovali jak krosky stěnu hravě zdolali.Se čtyřkolkou nemáme šanci.Jdeme na ní po návětrné straně kde není tak kolmá.Postupně se šplháme nahoru až jí zdoláme.Ukládáme bod do GPS.Ještě se sem chceme vrátit na ranní svítání a po tmě je špatná orientace v dunách.Začíná je smrákat.Dostáváme se k cestě a pelášíme do kempu.V tom nám začala hořet Pepovo kolka.Při té otočce v dunách si poškodil brzdoví systém a celou dobu mu přibrzďovali zadní brzdy až mu chytli plastové kryty kotoučů.
Třídečka do Atlasu.
První etapa 250km. vedla planinami mezi pahorky až do soutěsky Todra.Cesta nám ubíhala rychle.Nasadilo se zase sportovnější tempo ale né tak jako když se jelo do dun.Mašiny byli nabalené.Každý vezl v kanistrech 40L benzínu,pitnou vodu,teplejší oblečení do hor a jídlo. Já jsem vyměnil pohodlnou sedačku pro spolujezdce za velkou korbu z příslušenství kam jsem dal vše potřebné.Počasí nám přálo.V dálce nad horami byly mraky ale to bylo daleko.Před soumrakem jsme dorazili do Todry.Je to nádherná vysoká soutěska.Ubytovali jsme se v hotelu uvnitř soutěsky.Skvěle vařili i dokonce sehnali pivko k večeři.I snídaně byla velká po které jsme znova nasedli a pokračovali do hor.Jak jsme tak šplhali tak se počasí začalo kazit.Přišel první déšť.Nandali jsme nepromok,zapnuli vyhřívání sedaček,řidítek a pokračovali dál.Překonali jsme hřeben a jako když utne.Sluníčko bez deště.Dali jsme pauzu na občerstvení.Po hodině jsme se dostali pod hřebenovku.Tam jsme se domluvili že na ostatní počkáme nahoře.Pavel,Marcel a já jsme vyrazili nahoru.Tam jsem malinko ztrácel v zatáčkách.Jejich rozšířené mašiny měli navrch.Zhruba po 15 km jsme byli nahoře.Místama jsme dosahovali až 80km/h což na úzkou klikatou stezku bylo až moc.Tam vyletět ze zatáčky znamenalo jít domu pěšky když bych to přežil.Adrenalin byl silnější.Po 10 minutách dorazil zbytek.Přehoupli jsme se přes hřeben a začali klesat.Podle toho jak byla stržená cesta tam muselo hodně pršet.Najednou stopka.Roztrhli jsme se.Co se děje?Vracíme se a Zdendovi stávkuje kolka.Spálená pojistka od střikování.Někde se to kratovalo.Aby toho nebylo málo přišli mraky.V dálce byla slyšet bouřka a rychle se blížila.Marcel zaklekl a zkoušel se modlit.Nepomohlo.Dostihla nás.Vráťovo zlaté ručičky opravili kolku. Hurá do nepromoku. Plasty jsme nestačili už nandat a ve slejváku rychle pryč z nejvyššího hřebene okolí.Připadali jsme si jako na diskotéce pod stroboskopy. Přiznám se už jsem měl i strach.V dálce byla vesnice.Nedalo se jet moc rychle protože cesta byla už stržená od předešlého deště.Dorazili jsme do ní.Domorodec nás ochotně dovedl do penzionu.Viděl přijet kšeft.Rozhodli jsme se že třídenku zkrátíme.V bouřce v horách jsme se necítili bezpečně.Převlíkli se do suchého a po hodince bylo prozatím po dešti.Zklamali jsme domorodce.Rozhodli jsme se jedeme do základního tábora.Po cestě jsme potkávali doutnající skály kam udeřil blesk před hodinou.Dokonce udeřil i hluboko do údolí.Měli jsem štěstí.Zamířili jsme zase k Todře a nejkratší cestou do kempu.Potkali jsme i naše cyklisty.Dali s nimi kávu na benzínce kde nás dojeli.Naložili kola a pomohli jim s přesunem.Ušetřili jsme jin 2 dny které potom věnovali jednou na kole v Erg Cheby a jednou jsme je vyvezli na ranní svítání.
Jaké byli nejsilnější zážitky?Loni to byla písečná bouře v Sahaře.Letos bouřka v Atlasu a kroupy v poušti.Najeto necelých 2 000 km v sedle čtyřkolky.
Co příště?Projet po ose Marokem přes západní Saharu až do Mauretánie s UTVčkama 4 000km.
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • květen 2011
  • 467 zobrazení
  • 0
  • 22
  • 2.10.2011
  • 151 zobrazení
  • 0
  • 00
  • září 2011
  • 484 zobrazení
  • 0
  • 00
  • 30.7.2011
  • 260 zobrazení
  • 0
  • 00
  • leden až červenec 2011
  • 322 zobrazení
  • 0
  • 00
  • 26.2.2011
  • 295 zobrazení
  • 0
  • 00
  • 24.2.2011
  • 114 zobrazení
  • 0
  • 00
1 komentář
  • 22.2.2011
  • 114 zobrazení
  • 0
  • 11
Celodenní přesun do druhého základového tábora u městečka Azrou pod horami.Z rozpálené pouště kde jsme naměřili 64 stupňů jsme přijeli do hor kde bylo už pod nulou a padal sníh.
Zvolili jsme nenápadný obezděný kemp ze kterého jsme vyráželi na jednodenky do cedrových velikánů.Celá oblast je NATIONAL PARC D´IFRANE po kterém se lze volně pohybovat i na čtyřkolkách mimo asfaltky.Potkali jsme hlídku a jediné co je zajímalo ze které jsme země a co máme za čtyřkolky.Navštívili jsme oblast která je hodně vyhledávaná turisty.Nejstarší a největší už nežijící cedr u kterého nechyběli stánky se suvenýry.Kolem pobíhali žebrající Makakové.Velice jim chutnali mysli tyčinky.Navštívili jsme hřebenová jezera které už byli mimo dostupná místa turistům.Přes hluboká údolí jsme se dostávali stále víš a víš až jsme vyšplhali do výšky něco málo přes 2000 m.n.m.kde ještě ležel pozůstatek sněhové přeháňky kterou jsme chytli při přesunu.Při překonání vrcholu na nás čekalo překvapení.Cedr s číslem 1.Vzácné kousky mají očíslované.Pod hřebenem jsme se proplétali údolím.Už i tady zasahuje civilizace.Buldozery se zakrajují do terénu a zpřístupňují horské vesničky.Pomalu se vytrácí kouzlo divočiny.Za doprovodu místních dětí odjíždíme druhou přístupovou cestou z vesničky která nám už byla sympatičtější.Pomalu se převalujeme přes balvany a pokračujeme dále do údolí.Druhý den jsme zvolili planiny a propadlé rokle do kterých nebyl přístup bez pomocí lana.Na jedné planině byl zalesněný kopeček.Když jsme ho objeli tak jsme byli překvapený.Na severní straně byla lyžařská sjezdovka i s vlekem poháněným naftovým motorem.V tomhle areálu měli moderní rolbu a nechyběli ani 3 sněžné skútry.Vlekař nám ochotně udělal čaj a vyprávěl kolik tam má přes zimu sněhu.Prý až 3 metry.Tu chatrč má pod sněhem a jen díky rolbě se do ní dostane.Když jsme po něm chtěli vědět kolik mu máme zaplatit za výborný mátový čaj tak pokrčil rameny a nechtěl nic.Za ochotu jsme mu dali dvojnásobek co stojí jinde.Po návratu do kempu jsme naložili mašiny a ráno vyrazili k trajektu.Celkem jsme najeli 2100km na čtyřkolkách a 4 000 km autem.Na trajektu jsme strávili přes 100 hodin.
více  Zavřít popis alba 
  • 16.2.2011
  • 222 zobrazení
  • 0
  • 00
Základní tábor jsem zvolil v blízkosti městečka Erfoud v obezděném francouzském kempu Tifina kde budou v bezpečí auta po dobu naší nepřítomnosti.V Erfoudu jsou 3 čerpací stanice a 2 banky s bankomaty.Kemp byl strategicky uprostřed výprav tak že jsme auta na přesuny nepotřebovali.Do písečných dun Erg Chebbi bylo vzduchem 40km,do Atlasu 100km a k Sahaře 150km.Vše z 90% terénem.V okolí kempu se hned nechalo jezdit a i jsme zkoušeli lyžovat což nám na krátkých lyžičkách moc nešlo zato čtyřkolkoví vlek fungoval skvěle .Navštívili jsme i muzeum zkamenělin a několik prodejen se suvenýry a koberci.
více  Zavřít popis alba 
  • 15.2.2011
  • 206 zobrazení
  • 0
  • 00
Třídenka do Sahary.
V plánu jsme měli čtyřdenku.Dojet k Sahaře 350km cestou necestou a dalších 300km Saharou.Celkem za 4 dny 1 000km.
První den šlo vše jak po drátkách.Sluníčko nám svítilo na cestu která nám rychle utíkala.Jeli jsme cestou necestou která občas zmizela.Drželi jsme se dálkových bodů v GPS který nám udávali směr kudy projet mezi pahorky.Terén byl víceméně kamenitý.Když se začalo stmívat tak jsme hledali kde přespat.Narazili jsme na divoký palmoví háj.Ideální na ukrytí před domorodci.Druhý den jsme pokračovali dál dolu k Sahaře.V dáli jsme viděli opar ke kterému jsme se blížili.Přes pahorky jsme dojeli k poslední benzínce před Saharou.Dotankovali jsme co bylo prázdné a povozili děti.Domorodci se nás ptali kam jedeme.Tak jsem ukázal na mapě trasu a oni začali lámat rukama a ukazovat na druhou stranu.No co.Asi nám neporozuměli.Tak jsme vyrazili a po 20km stála před námi úžasná velká Sahara.Konečně tě z části pokořím jsem si říkal.Loni nám to nevyšlo a tak jsem se na to letos těšil.Tak jsme do ní vyrazili.Jeli jsme přes krásné vlnky jako na moři.Začal zesilovat větřík který šel proti nám.Písek lítal vzduchem tak že už jsme ho měli i v helmě.Teď jsem si teprve uvědomil co nám domorodci sdělovali.Ten opar co jsme viděli z dálky byla blížící se písečná bouře.Viditelnost se rychle zhoršovala.Dali jsme hlavy dohromady a rozhodli se vrátit nejkratší cestou zpátky.Viditelnost se snížila na 10 m.Oranžová tma nás zahalila.Dohodli jsme se že pojedeme za sebou na dohled jinak se už nenajdeme.Cestou ven jsme potkali uhynulí velbloudy.Místama jim koukali už kosti z pod kůže.Musíme rychle ven.Jediný přítel který nám pomohl se dostat ven byli naše GPS.Po zhruba 2 hodinkách jsme se dostali na asfaltku která vedla zpátky do hor.I přes tu silnici tekl písek jako voda.Kolega předemnou mizel v oblacích písku.Nic tak úžasného jsem ještě nezažil.Až za třetím hřebenem konečně bylo snesitelně.Už se smrákalo a tak jsme pokukovali kde přespíme.Po pár kilometrech jsme narazili na prázdný kemp.Hurá.Tam bude i voda na umytí.Majitelé nás ochotně provedli po kempu a ubytovali.Druhý den jsme zkontrolovali stroje jestli jim písek neublížil.Olej čistý a písek se přes filtr nedostal.Opravil sem defekty a jelo se dál.Měli jsme hodně času tak jsme si koupili melouna a že si ho dáme na nějakým vrcholu na který se vyškrábeme.Do základního tábora jsme dojeli za soumraku s písečnou bouří která nás dohnala.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 5.2.2011
  • 287 zobrazení
  • 0
  • 11
Erg Chebbi.Nejvyšší duny Maroka.Prý až 200 vysoké.I tudy se jel Dakar točil film Mumie a mnoho dalších.Domluvený oběd u domorodců i z kulturní vložkou a zpátky do kempu přes Erg Chebbi.
více  Zavřít popis alba 
  • 15.1.2011
  • 397 zobrazení
  • 0
  • 00
Třetí den.
Úchvatné svítání nad jezerem naznačovalo že dnes nás bude čekat spoustu nádherných scenérií při překonávání hřebene středního Atlasu.Věděl jsem co nás nádherného čeká protože už loni jsem tu byl a tahle hřebenovka mě tak uchvátila že i letos jsem jí musel zařadit do programu výpravy.Pohled z jednoho nejvyššího hřebene přes všechny ostatní za to stálo.Hluboké kaňony zařízlé do masivních skal se jen tak nezapomínají.Pohybovali jsme se v necelých 3 000 m.n.m. Sjezd z hřebene dolu do kaňonu byl úžasný.Už v polovině jsem cítil tlaky v uších.Klesání bylo sice dlouhé ale za to rychlé.Obdivoval jsem cyklisty kteří vyšlapali nahoru,zato při klesání se jim kouřilo od brzd.Zlatá motorová brzda.Hlubokými kaňony v řečištích přes několik hřebenů jsme dále postupovali směrem do základního tábora.Po cestě jsme se občerstvovali u domorodců,kteří ochotně nám nabídli čaj či kávu a v jednom případě i studenou Coca Colou.Té jsem neodolal. A byla chlazená.Asi je měl hluboko ve skále a přitom byla levnější než kdekoli jinde na našich horách.Dal jsme hned 2 najednou. :) Počkali jsme na sebe i na naše braťa a naplánovali si cestu do kempu.Ten kdo pospíchal už do kempu tak ho čekala cesta 250km po asfaltu která byla rychlejší ale zato vedla jedním nejhlubším a nejužším kaňonem Atlasu nazývaným Todra.
Já s Vénou jsme jí znali z loňska tak jsme se vydaly kratší zato horší cestou 150km. na druhou stranu od Todry.Také skalní útvary za to stáli ale turisti se sem nedostanou protože asfalt končil tam kde jsme se rozdělili.Cesta vedla v řečištích a prašnými cestami.Do kempu jsme dorazili o půlnoci.
více  Zavřít popis alba 
  • 12.1.2011
  • 159 zobrazení
  • 0
  • 00
Druhý den na třídence do středního Atlasu.Cestou necestou podle vytyčených bodů v GPS.Cestu jsme si razili samy.Ze satelitních snímků by to mělo jít projet.A šlo.Marodčané nám ochotně pomáhali se dostat přes hluboké srázy a jejich políčka které pracně obhospodařují.Lemují každé řečiště ve kterém teče ještě trochu vody v období sucha.Pokud odmítnete jejich pomoc tak je tím urážíte.To se nám stalo loni když nás vedl přes jeho políčko což se nám zdálo nepřijatelné.Otočili jsme se že to zkusíme jinde.Bohužel jsme jeho dobrotu urazili.
Pokračovali jsme dál malými vyschlými potůčky až z nich byli jen strouhy které se těžko překonávali.Čím výše jsme stoupali tím menší byli ale zato jejich množství přibývalo.Za vrcholem to zase bylo opačně. Nocování v berberském stanu u jezera Imilchil ve 2400 m.n.m.Přijeli jsme tam už za tmy.Domácí nám zatopila plynovými teplomety a uvařila jejich domácí čaj.Nezkoumali jsme jak moc jsou zablešené matrace které tam měli už několik desítek let protože to nám nepřipadalo důležité.V takové drsné přírodě máte hned jiné hodnoty.Noční střídavé hlídky u čtyřkolek.Přece jenom děti odnesou co není přišroubované. Ráno jsme měli omrzlé čtyřkolky.
více  Zavřít popis alba 
  • 12.1.2011
  • 141 zobrazení
  • 0
  • 00
První den do středního Atlasu.Noční příjezd do kempu v centrálním bodě Erfoud odkud jsme vyráželi na výpravy.Ráno jsme vybalili a připravovali se na třídenku do hor.Okolo oběda jsme vyrazili.Po cestě jsme natankovali benzín do kolek a kanystrů a už nám nic v cestě nebránilo.Jelo se malými písečnými dunkami a vyschlými koryty řek kde bylo hladké písečné dno.Stany jsme rozbalili až za soumraku aby nás děti neotravovali a také v řečišti kde jsme byli dokonale ukrytí.
více  Zavřít popis alba 
  • 12.1.2011
  • 169 zobrazení
  • 0
  • 00
  • 8.1.2011
  • 372 zobrazení
  • 0
  • 00

Nebyla nalezena žádná alba.

Aktivní od

6. května 2007

Pohlaví

neuvedeno

Datum narození

neuvedeno

Webová adresa

neuvedeno

Mí oblíbení lidé na Rajčeti

Má oblíbená alba na Rajčeti

Moji fanoušci na Rajčeti (sledují mě)

reklama