Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

cervik-dobriv 

Duo Access v Albánii 2015 I

617 fotek 27 videí jaro 2015 - zobrazení
Duo Access v Albánii
Možná se to zdá divné, že se stále vracím do jedné země, ale má to své důvody. Albánie je země jako stvořená pro nás čtyřkolkáře. Nádherná rozmanitá příroda, vysoké hory, hluboké kaňony, dlouhé písečné pláže, opuštěné parky, kde potkáte maximálně své kolegy na motorkách. Lidé příjemní, hned si s vámi pořizují selfie a policisté, když je míjíte, vám salutují. Pro nás v Čechách to zní jako sci-fi, ale je to tak. Vytýčil jsem několik cílů, které jsme chtěli dosáhnout, aby to nebylo jen tak nesmyslné ježdění.
Vyrážíme večer 24.4. ve složení: zatím expedicí nepolíbený Fanda a já s Vladí na Access Max 750 LT, zkušený matador Pačenko s Petrou na Yamaha Grizzly 700, ostřílený pohodář Václav na Polaris 800 X2 a sportkař tělem i duší Milan na Suzuki 400 LT.
Po osmnácti hodinách dorážíme na místo. Kemp na Skadarském jezeře v Černé Hoře navštěvujeme pravidelně. Je to dobrá základna. Hlídá to tam Čech Riky a kdyby se nám něco na cestách Albánií stalo sedne do auta a přijede pro nás. To je pomoc k nezaplacení, kterou jsme naštěstí zatím nikdy nemuseli využít. Naložíme čtyřkolky bagáží a jdeme na kutě. Čeká nás 2 000 km za 11 dní v sedle čtyřkolky.
2. den ráno dotankujeme a bereme směr hranice. Překvapila nás dlouhá fronta, ale za necelou hodinu jsme v Albánii. Kousek za čárou v městečku Koplik bereme útokem bankomat, prodejnu sim karet a supermarket, kde kupujeme něco na večerní seznamovačku u ohýnku. Navštěvujeme turistický komplex, kde kromě jezírek s rybami měli i páreček medvědů. U poslední benzínky dotankujeme a jedeme do pohoří Kushen. Kde to jen jde, jsou malá políčka. V řečišti rozvineme tábor a upečeme si dobrotu. Kvákání žab nás doprovázelo až do rána.
3. den: V jedné horské vesničce vidíme kombajn. Na sekání obilí ho asi nemají, protože políčka tu mají malá a nepřístupná. Budou ho nejspíše používat jako mlátičku. Míříme dál, směr park Lura. Těsně před ním odbočíme a pokračujeme dál horami. Na vrcholcích parku leží sníh, a už jednou před lety jsem skrze něj jel, tak zkouším novou cestu, která také šplhá k vrcholu, kde se brodíme sněhem. Otočím se a Venca nikde. Vracíme se k němu. Čtyřkolka stávkuje. Nechutná jí zdejší benzín a tak jí dopuje aditivami. To už jí šmakuje a můžeme pokračovat. Vrcholek překonáme a za ním se spouštíme do údolí. Po dvouhodinovém sjezdu dotankovávam z vlastních zásob a rozmýšlíme se, jestli se odklonit od trasy a dojet k benzínce nebo pokračovat a věřit že něco potkáme. Adrenalin vyhrál a pokračujeme dál do hor. Při soumraku na jedné pastvině u hučícího potůčku rozbalujeme tábor. Z dálky slyšíme projíždět auto. Je to „prezident“ místní oblasti. Alespoň to tvrdí. Vítá nás, potřásá si s námi rukou, pořizují si s námi fotky a mírně pod vlivem mizí za kopci. Tentokrát nám společnost přes noc dělá kukačka.
4.den: Po nočním dešti s rozbřeskem přichází sluníčko, které nám, než dosnídáme vysuší stany. Pro dnešní den máme za cíl jezero Ohrid. Výjezdu a sjezdů je tu dost. Počasí nás stále honí. Půl dne mu úspěšně ujíždíme, ale nakonec musíme do pláštěnek. Dvacet km před cílem nás zastaví divoký potok. Prvotní nápad, že jeho dno zaházíme balvany, po kterých přijedeme, se rozplynul. Proud valící se vody z vodopádu nám je bere. Přihlížející domorodci nám ukazují kudy to máme objet, ale na silnici se nám nechce. Bohužel to jinak nejde. Teď už neprší, ale rovnou chčije. Silnice je tak kluzká, že všechny zatáčky jedeme driftem. V jedné zatáčce to zkusil i místní domorodec s autem a rovnou do kamionu. Dlouhou frontu elegantně předjíždíme. Za doprovodu deště dojíždíme do dnešního cíle. V hotelové restauraci u jezera Ohrid si jak jinak dáváme ryby. Aby nám lépe chutnalo pouští nám české písničky.
5. den je ve znamení deště. Hned od rána oblékáme nepromok. Dotankujeme vše co jde a šplháme do hor. S přibývající nadmořskou výškou přituhuje. Sesunuté svahy, spadané kamení, vše nějak dáváme. Zastavuje nás vodopád valící se přes cestu. Klackem zjišťujeme hloubku. Postupně jeden po druhém ho překonáváme. Sportku pro jistotu bereme na kurtu. Příroda nás zkouší. O kus dál popadané stromy. I s těmi si poradíme. Těsně před vrcholem nás zastavuje mokrý sníh. Po půl hodině prokousávání hledáme jinou cestu. Musíme zpět 30 km na rozcestí a překonat hřeben jinde. I tam šplháme vysoko. Cestou potkáváme dřevorubce, kteří čistí cestu od padlých stromů. Kus nad nimi už si zase musíme poradit sami. Konečně jsme na hřebeni, kde nás zase čeká sníh a mlha. Jdu se projít a zjistit jestli to půjde. Sníh směrem z kopce dáme, ale na rovinkách v zatáčce je místy nafoukáno i přes metr. To by nás zastavilo a zpět by to byl horor. Kempovat tu nebo se vrátit zpátky do hotelu? Cesta zpět až k asfaltové silnici nás stejně nemine a od ní je to na hotel už jen 15 km. Za soumraku dotankujeme a vracíme se zpět. Na hotel odkud jsme ráno vyjeli jsme dorazili za tmy a za sebou krásných těžkých 200 km.
6. den: Sluníčko nás tahá z pelechů dřív než chceme. Dnes nás čeká objet pohoří M. Shpatco. Včera se nám ho ani na druhý pokus nepovedlo překonat. Před snídaní ještě opláchneme čtyřkolky. Dofoukneme pneumatiky na asfalt. Je škoda je sjíždět a vyrážíme. Sportce se koupel nelíbila a baterka už nemá šťávu. Beru jí za sebe na kurtu, než vyschne voda někde v kabeláži. Po cestě se zastavíme v jedné vesničce na zdejších trzích. Oběd dáváme pod hradbami starého města Elbasan. Po 200 km objížďce jsme zpět na trase pouhých 5 km od místa, kde nás včera zastavil sníh. Vyjíždíme do jednoho průsmyku Tomorr, kde ovšem je závora s ostrahou. Na ceduli je povolen vjezd od 18:00 – 6:00 hod. Musíme hoďku a půl počkat. Ostraha je neoblomná. V průsmyku se buduje zbrusu nová cesta. Upouštíme tlak v pneumatikách a čekáme, až dělníci přestanou pracovat. Přesně v šest se závora zvedá. Kličkujeme mezi bagry, nakladači a různou technikou. Až tu bude hotovo, pro nás to tu již nebude. Na jeho konci šplháme na hřeben. Čím jsme výše, tím se cesta zužuje a zhoršuje. Voda z tajícího sněhu tu zanechává po sobě stopy. Začíná se i stmívat. Dosáhli jsme nejvyššího vrcholu a za ním klesání do údolí. Místy jsou svahy sesunuté nebo popadané kamení. To hravě čtyřkolky dávají. Vjíždím do kamenolomu. Trochu mě to rozhodilo, ale prostě to tu tak chodí. Je vedle cesty dobrý kámen? Tak jo. Trochu ho narubeme. :-D Za hluboké tmy přijíždíme do městečka Corovode a ubytováváme se v hotelu nad kaňonem.
7. den: Po snídani jedeme raftovat. Neopren, vesta, helma a pádlo je teď můj přítel. Dvě hodiny sjezdu divoké řeky Osumit hluboko zařízlé do skal. Úchvatné skalní útvary a vodopády mezi kterými proplouváme. Příjemné zpestření, ale čas je neúprosný. Musíme pokračovat dál. Před sebou máme návštěvu dolů. Nakonec to nebyli doly, ale starý vojenský muniční sklad, zasekaný hluboko do skály. Přes most jsme si nedovolili jít. Výdřeva byla ve značném stádiu rozkladu. V Corovode dotankujeme a navštívíme místní Fast Food, než zmizíme do hor. V podvečer přijíždíme k parku Kombetar. Hledáme místo ke kempování. To nacházíme a na vrcholku luxusní planinu s výhledem na okolní pohoří, která jsou ještě pod sněhem.
8.den: Ze spacáků nás dostává zvuk zvonců. Stádo koz nás přišlo navštívit. Pastevec nám chytil jednoho rohatého kozla, na kterého si sednul Milan a rohy mu posloužili jak řídítka. Lidé jsou tu příjemní a za odměnu pastevec dostal sušenky. Jeho hladoví psy se do sebe zakously nad zbytky večeře, kterou jsem tam vyhodil. Nechtěl bych je někde potkat o samotě. Vjíždíme do národního parku Kombetar, tedy spíš do toho, co z něj zbylo. Rozpadlá brána, pár zchátralých budov a napajedel. Cesta udržovaná z posledních sil k vesnici. Za ní už je znát zub času. Domorodci tu projdou jen s oslíky nebo na koni. To je pro nás výzva. Prohazujeme si cestu od spadaného kamení a stromů, až se dostáváme k další vesnici, odkud už je cesta sjízdnější. K termálním pramenům se dostáváme v odpoledních hodinách, jak jsme plánovali. Dáváme si příjemnou koupel. Nemůžeme se dlouho zdržovat, protože se chceme před soumrakem dostat k moři, což se nám daří. Na osamělé pláži nad městem Vlore rozděláváme, jako každý večer oheň a pečeme si mleté tyčinky neidentifikovatelného masa. Za šumění moře usínáme.
9. den: Probouzí do slunečného dne. Hned po snídani odlehčujeme mašiny od všeho, co jde sundat a razíme na malý okolní průzkum po výběžcích a do nedalekých písečných přesypů. Na oběd se vracíme ke stanům na pláži. V odpoledních hodinách se přibližujeme k nejdražšímu pozemku v okolí, který je doslova prošpikován ropnými věžemi. Nikde žádný plot ani ochranka. Jo holt jiný kraj, jiný mrav. Ropa tu doslova teče po zemi. Odtud míříme na hřeben Vokopole - Deshnice, který nás dovede až do městečka Berat. Toto město je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO a protéká jim řeka Osumit, v jejíž horním toku jsme se plavili. Po cestě potkáme ještě bývalou vojenskou základnu, ze které si místní udělali sklady. Za setmění přijíždíme k hotelu, který vypadá jak malý zámek.
Vytvořte z tohoto alba:

Komentáře

přidat komentář

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.

Partneři

Visa Mastercard Maestro American Express Visa Electron