Maroko Trophy 2010

Název

Maroko Trophy 2010

Popis

Volání Sahary

Čtyřkolka rovná se dobrodružství. Můžete ho zažít hned za humny, někdo za ním jezdí do Rumunska, jiný na Ukrajinu, ale jestli je někde skutečný čtyřkolkářský ráj, tak je to v Maroku, konkrétně v písku Erg Chebbi. Do těchhle obrovských písečných dun jezdí celé výpravy čtyřkolkářů, někteří s cestovkou, jiní, jako třeba Jarda Černý, v partě na vlastní pěst.

Text: Jiří Nývlt
Foto: J. Černý

Technika
Jarda Černý byl v Maroku už po druhé. Už podruhé při přípravách na cestu strávil asi tak 4x víc času, než samotnou expedicí – hledáním na Googlu, na Google maps, zanášení údajů do GPS. A už podruhé si na cestu opět vybral čtyřkolku TGB Blade 550 IRS SE. Nedá na ní dopustit, a ví velmi dobře proč. Do Maroka se vypravilo sedm Čechů a osm Slováků, takže celkem 15 čtyřkolek. Mezi nimi Arctic Cat 700 H1, dvě Yamahy Grizzly, čtyři Outlandery, jeden Kingquad a další, ale Jardovi se osvědčila nepřetechnizovaná, spolehlivá TGB Blade 550 IRS. Měl cestou nejmíň technických problémů, vlastně jenom jediný, upadla mu espézetka, ale jak on sám přiznává, je to hodně o stylu jízdy. Kromě toho na Bladu ale také například vůbec nebylo nutné vyztužovat zavazadlové rámy, jak to museli udělat kolegové na ostatních čtyřkolkách. A ještě jednu dobrou vlastnost u Blada objevil – přední i zadní rámy jsou natolik široké, že přesahují přes blatníky, a to je moc šikovné, protože když se se čtyřkolkou složíte na bok, tak se TGB Blade opře o tenhle rám a o kola, takže blatníkům a řídítkům se nic nestane. A taky máte kam dát náklad. Pokud je u čtyřkolky rám malý, pak taky máte málo místa pro bagáž. A že v Maroku měli pěkně naložíno: pitnou vodu na několik dní, 60 litrů benzínu (kromě plné palivové nádrže), jídlo, stany, Jarda navíc stoleček se židličkou a dokonce i pár lyží, o tom ale bude řeč později.

Tam a zase zpátky
Trajektem trvá cesta z Janova do Maroka dva dny, a protože se posádka už nudí, tak si zpestřila plavbu formou mimořádné události. Zčistajasna začaly po celém trajektu ječet sirény, hoří, volali jedni, potápíme se, křičeli jiní. Stevardi a celá posádka už v záchranných vestách, a přesně v okamžiku, kdy se nervově labilnější pasažéři chystali naskákat do vody, tak nám řekli, že nás všechny dostali, že to bylo jen cvičení. Asi se takhle posádka baví.
Jinak čtyřkolkování v Maroku samozřejmě není z nejlevnějších. Takováhle měsíční akcička vás vyjde na cca 35 000 peněz. Jen samotná doprava tam a zpět (pokud jste dva až tři v autě) vás vyjde skoro na dvacku a trvá osm dní, čtyři dny tam a čtyři zpět. A tak do Maroka jezdí lidi, co nemají velké problémy s penězi. Jeden z letošní partičky si například v Barceloně vystoupil, že do Maroka přiletí později, na čtyři hodiny si odletěl na Kanárské ostrovy vykoupat se na pláži, pak si ještě odskočil do Rakouska něco si vyřídit, a pak zase letěl zpátky...

2070 km
Ale nebudeme tu mluvit pořád jenom zprostředkovaně, dejme slovo samotnému Jardovi:
Přistání v Tangere i marocká celnice byly bez problémů, dokonce i když si jeden z nás zapomněl doma pas. Vystavili nám bez problémů náhradní doklad, tady si holt turistů váží. Cestou do nitra Maroka jsme se ještě zastavili v ruinách římského města Volubilis, ale pak už jsme dorazili do našeho výchozího bodu v Erfoudu v regionu Souss-Massa-Daraâ, který někdy bývá nazýváno „Brána Sahary“. Vyložili jsme čtyřkolky z plaťáků, natankovali (litr naturalu vyjde v přepočtu na cca 27 korun), a kolem poledne hurá na naší první třídenní výpravu směr hory a koryta řek.

První třídenka – hory
Hory to byly pěkné, třítisícové a jmenovaly se Atlas. V noci sice zima, ráno čtyřkolky zamrzlé jinovatkou, jinak ale přes den okolo 20 stupňů, takže hodně příjemně.
Do výšky tři tisíce metrů jsme jeli ve skupinkách po dvou, po třech, abychom si vzájemně neprášili. Riziko ztracení bylo prakticky nulové, protože každý měl buď mapu nebo GPS, a kdo neměl ani to ani ono, držel se někoho, kdo jí měl. Místy jsme projížděli sněhovými poli, křižovali jsme vádí, vyprahlá koryta vyschlých řek, jednou jsme přenocovali u překrásného jezera Imil Chel v berberském stanu. Noc v něm byla příjemná, jen jsme museli hlídat čtyřkolky. Ne že by je někdo chtěl ukrást, ale místní dětičky, budoucnost naší země, andílkové zlatí, by možná mohly některé nepřišroubované věci odnést a zužitkovat po svém. A tak jsme se pro všechny případy střídali v hlídání po hodině. V horách nás překvapilo, jak rychle tu teď vznikají nové cesty. Buldozery se zakusují do kamení, a kudy posledně nemohl prolézt ani kamzík, tam je dneska štěrková nebo šotolinová cesta.
Taky tu dostali dobrý nápad, jak ušetřit asfalt při tamním malém provozu – vyasfaltovaný je jen jeden pruh, vlevo a vpravo kolem je široká štěrková krajnice na vyhýbání. Auta se vyhýbají po krajnicích, a pak si zase jede každé dál po asfaltu.

Lidi
Marocký lid si přivydělává focením s turisty Kromě toho, když už už chcete spoušť zmáčknout, tak se všichni otočí zády, protože se stydí před objektivem cizího fotoaparátu.
Na cestu do Maroka si musíte vzít spoustu dárků – propisek, kšiltovek, bonbónů a tak podobně. Zastavíte-li nejen ve vesnici, ale i v naprosto pusté samotě, odnikud se k vám začnou stahovat, snad vylézají ze země, děti. Když jim nic nedáte, jsou schopní po vás ještě házet šutry, tak jim raději něco dáte, jenže to vás zase skoro snědí za živa a nezbavíte se jich leda za zlatý tele. Jenže těch telat byste museli s sebou vozit strašně moc, tak si vyberte. Já jsem jel v bonbónech a čepicích, což byl celkem úspěch, přičemž vůbec největší zájem byl o kšiltovku s nápisem „Klíšťová encefalitida“.
Někteří Maročané v horách stále ještě žijí v jeskynních, ona v nich nakonec dost dobře funguje přirozená klimatizace, ale někdy je tohle bydlení docela drsné. Například jedna taková jeskyně, ještě teď na to musím myslet, jak přímo u vchodu si shromažďovali velbloudí trus se kterým v zimě topí.
Ale taky umí být Maročané ochotní.Potřebovali jsme se dostat přes koryto řeky kde po obou březích měli políčka.Sami nás naváděli.Z horní planiny dolů k políčkům a přes hluboký a ouzký zavlažovací knál který se stal pastí.Přední kola zpadli do něj a čumák se zapíchl do protějšího břehu.Domorodci, pomáhali, co to šlo, za chvíli celí mokří, jen abychom my byli suchý.Odměnu samozřejmě dostali.Tomu nejstaršímu jsme dali bombony pro děti,nějakou tu cigaretku s pivem pro ty starší.
Druhájednodenka – Erg Chebbi
Erg Chebbi, to je ten ráj. Sem se jezdí trénovat na Dakar, tady se mimochodem v roce 1999 natáčel i film Mumie. Tyhle fascinující obří duny jsou neskutečně nádherné, jedny z nejhezčích na planetě, ale musíte v nich umět jezdit. Je to nádhera i adrenalin, ale jeden z největších adrenalinů je místní jídlo. Základem je skopové, pak také kuřecí, zelenina, samozřejmě kus-kus, ovoce. My měli štěstí. Jídlo tu bylo tak dobrý a dokonce to ani nikdo z nás neodnesl zrychlenou peristaltikou střev.

Třetí třídenka - Sahara
Po nádheře Erg Chebbi jsme na Saharu vyrazili jen ve dvou. Ostatní zastávali názor, že „písek jako písek“ a proč se teda trmácet takovou dálku na Saharu. Pro mě osobně ale měla největší poušť světa mimořádnou přitažlivost, už proto, že jsem se na ní minule chystal ale dal sem přednost písečným plážím u Atlantiku a letos nás za to potrestala.Proti bylo tentokrát počasí. Sahara nás prachsprostě vyhnala. Měli jsme naplánováno projet Saharou asi třista kilometrů, k tomu den cesty tam, den cesty zpátky, ale jak jsme se k Sahaře blížili, potkávali jsme čím dál víc vzdušných vírů, takových malých tornád, které ohlašovaly blížící se bouři. Pak začalo foukat bez přestání, nejdřív příjemně, pak nepříjemně, pak ještě daleko víc a pak už to dál nešlo a výlet se změnil normální úprk před bouří. Prach a písek všude, jako byste projížděli pískovačkou. Mokrý šátek kolem huby, ale za chvíli stejně nešlo dýchat, nárazový vítr foukal tak, že jsme nedokázali jet přímo, jak to s námi cloumalo, bílá tma všude kolem nás, míjeli jsme mrtvý dobytek s bílými, pískem vyfoukanými kostmi do běla, ale nejvíc jsme zírali odnikud se vyloupnuvšího na místního motorkáře, který v té bouři jel proti nám, pohodář, jel sice rovně, ale v asi tak padesátistupňovém náklonu opřen o boři.

Do země cedrů
Jeden z dalších výletů směřoval do nejrozsáhlejších marockých cedrových lesů. Mohutné velikány všechny očíslované, dokonce jsme našli cedr číslo jedna, otce všech cedrů. Stál úplně stranou, asi 60 kilometrů od vjezdu do rezervace. Bylo to tam hezký, u těch cedrů, až na to trní, vlastně celé rozsáhlé pole plné trnitých keřů s asi třícentimetrovými ostny, kam nás dostaly místní opičky – makakové, a které jsme museli zdolat. Průpichy jsme nejdřív opravovali knotama, ale protože trnů bylo stále víc, tak jsme nakonec šoupli do pneumatik Slime.
Při kempování na divoko nemusíte mít strach ze zvířat a havěti, ale základem je, kvůli lidem a dětem zvláště, zakempovat až skoro za tmy a někde v místech, odkud vás nikdo neuvidí.
Jinak v Maroku je hodně kempů, ale v téhle roční době jsou úplně prázdné, a spousta z nich je přímo opuštěných.

Lyžování
A nakonec vám povím, proč jsem si z Čech vezl ty lyže – chtěl jsem si konečně zkusit lyžování v dunách. A jak jistě uznáte, půjčovat si lyží v Maroku jsme nechtěl.Nebylo tolik času. Vybrali jsme si jednu pěknou, větrem dobře zrolbovanou dunu, jenže ten písek měl hrozný odpor. Takže ze všeho nejdřív jsme ho museli rozjezdit a pak už to šlo. Kluci nám z vrcholku hodili lano, navijákem nás vytáhli nahoru a pak zase davaj dolů.
Maroko nás ale lyžařsky dostalo ještě jednou. Představte si, o dva dny později jsme se přesvědčili o opaku.V Cedrech jsme totiž narazili na regulérní sjezdovku se vším všudy. Přes léto samozřejmě mimo provoz, ale jinak červená sjezdovka ve výšce 2000 metrů, s délkou asi 800 metrů. Na ní klasická poma poháněná diezlem , rolba, půjčovna lyží a dokonce tři sněžný skútry.Výška sněhu tm dosahuje 3 m Už tam schází snad jen McDonald…

Expedice Maroko Trophy 2010 v číslech:

Počet dní: 21

Období

Statistiky

  • 1 343 fotek
  • 2 se líbí

Fototechnika

Panasonic DMC-TZ1

Nastavení

Nahlásit album
Reklama
Reklama

Pokračujte v prohlížení

Jestli se vám album líbí…

Přihlásit se na Rajče Prohlédnout znovu
Spustit prezentaci Zastavit
TIPZměny uložíte také pokračováním na další fotku či video a zrušíte je klávesou ESC.
Přidejte do popisu štítky (např. #svatba #cestování) a fotku či video tak objeví více lidí.
Maroko Trophy 2010
Komentáře Přidat