Název

Ostrá Albánie 2013

Popis

Ostrá Albánie…

Proč ostrá Albánie? Už jsem ji navštívil 2x a nato, abych ji celou projel až k Řecku a zpátky je třeba zvýšit tempo nebo přidat pár dní navíc.

Tentokrát jedeme v září a doufáme, že bude stálejší počasí. Jedeme v tomhle složení: já s Vladí na ArcticCatu 700 TRV, Michal s Hankou na ArcticCatu 700 TRV, Marek s Kačkou na ArcticCatu 700 TRV, Tomáš na Can-amu, Káťa na ArcticCatu 700 TRV, Pavel a Martin, oba na Yamaze. Vyrážíme ve čtvrtek ráno směr Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko a Černá Hora.
Cestu jsme tentokrát zvládli za 24 hodin a i na hranicích šlo vše hladce. Klasicky jsme se opět ubytovali v kempu v Černé Hoře a vyrazili jsme na tamního vynikajícího kapra u říční pláže a na krátkou vyjížďku po okolí. Pak už nás jen čekal relax a balení čtyřkolek na albánskou expedici.
Ráno v 9 odjíždíme směr Albánie. Tentokrát volím jiný hraniční přechod, takže musíme cestou přes černohorské hory - pohořím Komovi. Nejvyššího bodu dosahujeme v 1500 m.n.m. Dotankováváme vše, co můžeme a míříme k hraničnímu přechodu Grnčar. Na černohorské hranici, jsme hotovy celkem rychle, ale na albánské se píší naše údaje ručně, takže chvilku čekáme. Rozhodně se nenudíme, protože hned za hranicemi probíhá focení svatby. Po překročení hranic odbočujeme na prašnou cestu do hor a hledáme místo na stanování. Pro takhle velkou skupinu není lehké najít dostatečně velké místo. Tomáš se tohoto úkolu ujímá, jelikož loni v těchto místech už bádal. Nakonec končíme na krásné louce 1520 m.n.m. obklopené stromy s překrásným výhledem na nedaleké hřebeny Théth. Ujeli jsme 240 km.
Druhý den ráno rozmrzáme u ohníčku. Přes noc klesla teplota na pouhých 5 °C, což jsme nečekali. Sluníčko nám rychle vysouší stany a vyrážíme dál po trase. Sjíždíme cestou plnou prudkých zatáček a klesáme k řece Cem. Potok je tak průzračný, že doplňujeme všechny kanystry na vodu a dáváme tu oběd, ti odvážnější i koupel v ledové vodě. Šplháme opět přes hřeben. Nahoře se kochám, jak ostatní s odstupy kvůli prachu šplhají zamnou. Za hřebenem nás čeká překvapení - civilizace už zasahuje i sem. Silničáři tu rozšiřují cestu a po pár kilometrech je už i asfalt, po kterém sjíždíme dolů na hlavní, kde můžeme dotankovat. To děláme vždy, když potkáme benzínku a opět jedeme do hor, tentokrát nás čekají Théthy. I zde silničáři pokračují velkým tempem. Přes hřeben se zatím nedostali. Po 177 km hledáme místo na kempování, což nacházíme na „fotbalovém hřišti“, které jsem objevil v červenci. Ihned se vynoří odněkud dva muži. Jeden z nich má brokovnici, pohodlně se usadí na kopci a sledují nás, jak stavíme stany a rozděláváme oheň. Tomáš jde pozdravit naše „diváky“ a dává jim plechovku piva.
Ráno po snídani pokračujeme dál. Cestou potkáváme motorkáře z Č. Budějovic a dáváme se s ním do řeči. Obdivuji jeho odvahu, že jede Albánií sám. Cestou zjišťuji, že mám naprasklý přední nosič. Až sjedeme do „civilizace“, tak musím někde najít servis. Po sjezdu z Theth se stavíme v restauraci na hamburgera a jedeme směr Shkodër. Stavím v autoservisu a ukazuji mechanikovi svoji závadu. Ale bohužel tu nemá dostatečně silnou elektřinu na svářečku, takže musím hledat dál. V další dílně, kde je výroba vrat, mi ochotně kývnou na opravu. Martin si nechává přivařit zrcátko. Já, Michal a Káťa si necháváme na Arctic Catech svařovat přední nosiče, které povolili v deformačních zónách. Po technických úpravách pokračujeme dál v plánu. Jedeme na jezera, která jsou v NP Lurë. Pod Shkodërem najíždíme do údolí podél vyschlého koryta. Na úzké cestě nám blokuje cestu Mercedes. Řidic si užívá pomalé jízdy a nechce nás pustit před sebe. Asi po dvou kilometrech už to nevydržím - naskytla se mi příležitost ho ve větším kamení předjet, což hravě čtyřkolka zvládá. Bohužel ani tenhle manévr ho nepřiměl, aby pustil ostatní před sebe. Po pár zatáčkách je zase širší místo na předjetí. Stavím se mu do cesty a zastavuji ho, ostatní ho v klidu předjíždějí. Řidič se nezmohl na nic, zavalil ho prach z předjíždějících čtyřkolek. Příště si snad rozmyslí blokovat čtyřkolkáře. Cesta je sice prašná, ale zato hladká. Máme i kilometrové rozestupy. Na každé odbočce čekám na čtyřkolku jedoucí za mnou, abychom se neztratili. To samé udělá další dalšímu. Sice jsme natažení někde i na několik kilometrů, ale plynule jedeme dál. Za soumraku si hledáme místo na spaní. Krásná louka na hřebeni nás přímo láká. Bohužel místnímu pastevci se to nelíbí a vykazuje nás z jeho pastviny. Tomáš mizí za horizontem v křovinách. Po chvilce přijíždí a sděluje nám, že něco malého našel. Stany stavíme za tmy. Najeli jsme 190 km.
V noci je slyšet nedaleko od nás střelba a přichází i prudký déšť. Skrze plášť stanu prostupuje pod tlakem jemné mžení. Ráno je opět krásně. Při snídani sušíme stany a spacáky. Zjišťujeme, že pod kameny je spousta havěti, dokonce i malí štíři. Nevědomost je občas krásná. K jezerům to máme pouhých 16 km vzduchem. Pokračujeme cestou, která končí v kamenolomu. Domorodec nám radí, abychom se obrátili a jeli zase zpět, což nepřipadá v úvahu. Hledám a bádám, až nacházím vodou strženou těžební stezku, kterou se spouštíme dolů. Vidíme rozpadlé domky a radujeme se, že tam bude určitě cesta. Ale omyl. Jsou to jen kozí stezky, kam se jen tak tak vejdeme. Přeskakujeme velké kameny hluboko do údolí. Cesty zpět už není. Končíme v úzké uličce. Naštěstí k nám přispěchá místní a rozebírá svůj plot. Pouští nás přes louku a ukazuje cestu dolů do údolí. Po pár kilometrech se napojujeme na původní trasu. Po několikametrovém stoupání přes velké kameny dorážíme k jezeru v národním parku (1693 m.n.m.). Děláme si tu oběd a rozhodujeme se, zda vlezeme do ledové vody, abychom udělali očistnou koupel. Nakonec se rychle vykoupeme a pokračujeme dál. Cestou míjíme další jezera a přijíždíme ke skále, která vypadá jako z „Avataru“. Teď nás čeká dvouhodinový sjezd kamením dolů do údolí. Dochází nám ropa a musíme odbočit z trasy. Naše zásoby v tuto chvíli jsou na nule. Do nejbližší civilizace je to 50 km vzduchem a budeme rádi, když tam dojedeme. V hlubokém údolí se stmívá hodně rychle. Táboříme po 130-ti km opět za tmy. Za světly svítilen tentokrát přilétá okřídlená havěť. Mezi komáry na nás ze stromů padají kudlanky, ale co je horší útočí i sršni. Stany i večeři si děláme po tmě.
Druhý den nám balení stanů komplikuje silný vítr a mírný déšť, sjíždíme dolů do města hledat benzínu. Nedostatek benzínu nás odklonil z trasy o 50 km. Za silného deště a s bouřkou v zádech dorážíme do města Peshkopi. Natankujeme a hledáme servis, kde by si Káťa nechala opět svařit držák předního nosiče. Po svařování a obědě pokračujeme k cíli dnešního dne – k jezeru Ohrid. Nevracíme se zpět na trasu a improvizuji. V GPS vidím trasu, kterou jsme měli jet a kde se pohybuji. Mířím k bodu, kde jsme měli sjíždět z hřebenů dolů do údolí. Máme štěstí. Narážíme zase na cestáře. Před námi je zbrusu nová budoucí komunikace, zatím ve výstavbě. Vyštěrkovaná uválcovaná cesta nám umožňuje rychlý přesun. Zatáčky střiháme jednu za druhou pěkně pod plynem. Asi po 10-ti km narážíme na bagry, co tu razí cestu údolím. Všichni co tu pracují na nás s obdivem hledí a ukazují na nás zdvižený palec. Za nimi už je jen stará kamenitá cesta, kterou se dostáváme na hlavní cestu mezi horami směrem k jezeru Ohrid. Asi 15 km před cílem se ozve rána. Prasklo mi tlumičové oko. Štěstí je, že se mi to stalo na silnici a ne někde v horách, kde jsou hluboké rokle. Odstavuji čtyřkolku a hledáme co použít jako podložku pod čtyřkolku. Plechový kanystr je ideální. Kolo jde dolů a i tlumič. Tomáš mě veze do nejbližšího města, kde nacházíme dílnu. Cestou Toma do nosu bodne cosi velkého a za chvíli je v obličeji oteklý. Mechanik mi oko na tlumič ochotně přivařil a jedeme zpět ho nasadit. Vyrážíme dál k jezeru, kde přespíme v krásném hotelu na pláži. Máme za sebou 170 km.
Po vydatné snídani a hlazení si medvídka v kleci u hotelu opět vyrážíme do kopců. Cesty jsou tu s tekoucím prachem, jako někde na poušti. Potkáváme tu i pohyblivé kameny - želvy a plně naložené Ify se dřevem. Začíná pršet a prach se mění v mazlavou hmotu, přeložená čtyřkolka přestává poslouchat, a klouže si v kolejích, kam se jí zlíbí. V prudkém výjezdu mi sklouzne do druhé vyjeté koleje, která mě nakopne a už dělám „berušku na krovkách“. Pád ztlumily v předu kanystry s vodou a měkké spacáky a oblečení v korbě. Pod korbou zase náraz ztlumily deformační zóny. Jediné poškození bylo zrcátko, které se navždy vrylo do svahu. Obracíme se a jedeme zpět, kopec je moc prudký a kluzký. Nechci riskovat, že se tu něco někomu stane. Postupně otáčíme zasekané mašiny v kopci a sjíždíme na první rovný plac. Začíná se již stmívat a hledáme cestu dolů do údolí. Jedeme v hustém dešti a cestou, kterou jsme sem přijeli, se nemůžeme už vrátit. Nahoru to prostě nejde. Jsou tu místa, kde nemáme šanci přivázat si navijáky. Za tmy se vracíme opět k hotelu na pláži u jezera, celí promočení a od bahna. Najeli jsme pouhých 148 km a vrátili jsme se zpět, odkud jsme vyjeli.
Ráno si opláchneme čtyřkolky u hotelu od bahna a čeká nás dlouhý přesun k moři. Máme dvě možnosti. Buď využít dálnici a za čtyři hodiny být u moře nebo cestu mezi horami podél Makedonských a Řeckých hranic. Volíme si delší zato horší cestu. Dotankujeme do plna. Cestou zjišťuji, že svařený tlumič sice drží, ale opěrná podložka je menší než byl originál a prorvala se hliníkovou zajišťující podložkou, co drží pružinu. Zase mám štěstí a přes cestu je servis motorek, kde mi ochotně vytvoří větší podložku na soustruhu. V klidu mohu pokračovat dál. Cesta byla nekonečná, samá zatáčka. Bodeť by ne. Vedla údolími pěkně zařízlá do skal, jednou zprava, podruhé zase z leva. Ruce máme vytahané jak opičáci. Dešti ale neujedeme. Se soumrakem jde na nás únava a navzájem se hecujeme, že to musíme dát. Od řeckých hranic jsme pouhých 5 km. Do Vlore k ponorkové základně přijíždíme o půlnoci. Po najetých 385-ti km stavíme stany na pláži před restaurací, kde i na pokročilou h

Nastavení