Název

S Accessem 2500km Marokem 2. část

Popis

7.den
Brzo po ránu míříme znovu překonat Atlas k jezerům. U hotelu z kanystrů dotankuji a odlehčuji zadní nosič. Před sebou máme 190 km serpentýn, šplhání a klesání. V záloze mám ještě 20 l v kanystrech, umístěných v nášlapech pro spolujezdce. V polovině cesty kluci dotankují. Já zkouším, kolik ujedu takhle naložený. 40 km před jezery mi začíná blikat rezerva a Véna do svého Bruta dolévá poslední kapky ze svých zásob. Klesání a stoupání kolem 1000 m každých 30 km tu je běžné. V jedné vesničce potkáváme španělské kolegy. 2x Can-Am a Polaris. Hledají, kde by natankovali, protože v horách mají převážně jen naftu. Benzín jim přes zimu došel a závoz nového se sem zatím nedostane. Po sedmi hodinách v sedle přijíždíme k jezerům. Než je projedeme, ještě navštívíme benzínku na doplnění pohonných hmot kousek pod jezery. Natankoval jsem 18,5 l, takže průměrná spotřeba je pod 10 l. Jsem spokojený. Vracíme se k jezerům a u nich dáváme pozdní oběd. Poté nacházíme příjemné ubytování, konečně s teplou vodou a i nám tam zatopili.

8.den
Ráno máme omrzlé čtyřkolky. Vyrážíme na hřeben Atlasu. Domorodci nám říkají, že neprojedeme, ale to nás neodradí to vyzkoušet. Vždyť na ten sníh se těšíme. Cesta je hodně rozbahněná z tajícího sněhu. Úžlabiny mezi kopci jsou podmáčené velké pasti. Pokud to jde, využíváme jižní svahy, kde tolik nezapadáme. Musím demontovat vlajku, která pod nánosy létajícího bahna od zadního kola ohýbá laminátový prut až k zemi. Místy, už narážíme na první sníh. Pěkně umrzlý. Nechá se po něm přejet. První větší závěje objíždíme, kudy to jde. Na jedné rovné planině zkouším projet, ale těsně před koncem zapadám. Na řadu jde naviják. S přibývající nadmořskou výškou přituhuje. Poprvé beru lopatu do ruky a to jsem počítal, že ji využiji jen v dunách. Postupně se prokousáváme k hřebeni. Už dokonce na něj vidíme. Cesta je zařízlá do svahu. Hodně nafoukaného sněhu, ale kraj cesty je odtátý. Bohužel v jednom místě až moc a trhá se pode mnou. No nic. Jde na věc zase lopata, aby se přede mě někdo dostal, za koho se vytáhnu. Kluci jdou prozkoumat, jestli to má dal smysl. Odhazuji jako divý a najednou se čtyřkolka pohla. Začala se bokem sesouvat v podmáčeném sněhu ze svahu. Zafixuji ji za tažné navijákem od Radka a sníh, co hází dolů, přihazuji k předním kolu, aby ještě chvilku vydržela na místě, než kluci přijdou a pomůžou mi ji vyprostit. Už se vracejí s průzkumu. Zjišťuji, že když se prokousáme ještě 100 m, máme vyhráno. Nahoře sníh není. Čtyřkolku asi tak po půl hodině dostáváme zpět na cestu. Procházíme si 20 metrů koleje, aby nás drželi před sesunutím do boku. Radek to jde vyzkoušet. Po 15-ti metrech zapadá. Musíme to bohužel vzdát. Bylo by to na dlouho si proházet cestu k vrcholu. Při zpáteční cestě, už je sníh natolik rozbředlý, že při jednom přejezdu sněhového jazyka se propadám do strany, bohužel ale zase směrem ze svahu. Abych se nepřevrátil a čtyřkolka neskončila v kotrmelcích, beru za plyn a prokoušu se předkem ze svahu. Tam ale hluboko zapadám, až po přední kufr. Radek s Vanou musí překonat tento úsek jinudy, abych se za ně mohl opět zapřáhnout a vytáhnout. Přihlížející dva domorodci s lopatami v ruce, jako kdyby na to celou zimu čekali, jdou na pomoc. Pod čtyřkolkou bylo pár metrů sněhu. Tohle zapadnutí mě stálo 4 konzervy a hodinu času. Potom už jen zapadl v bahně Véna a celí zaprasení jedeme hledat ubytování. To nacházíme kousek nad soutěskou Todra.

9.den
Ráno dáváme hlavy dohromady a ještě se chceme na jeden den vrátit do Atlasu, než se od něj vzdálíme. Projedeme si soutěsku Todra a v městečku Tinerhir dotankujeme vše do plna. Paky si necháme odbahnit čtyřkolky. Poté se vracíme Todrou zpět a nad ní odbočujeme do hor. Cestáři tu odvedly kus práce, ale příroda je silnější. 45 km cesty je strženo vodou a jedeme převážně vyschlým korytem řeky, kde Radkovy znovu prasknul držák zadního nosiče, tentokrát na rámu. Aby toho nebylo málo, Vencovy se rozsvítil kontrolka řemene. Po čtyřech hodinách jízdy v kamení, začíná konečně cesta. Projíždíme soutěskou Dadés a míjíme zajímavé skalní útvary. Při jejich focení u nás zastavuje auto a z okénka se ozvalo: „ Ahoj. Co vy tady?“ Češi jsou všude :-D. Ještě si projedeme známé serpentýny nad Baumal Dades, kde pak hledáme nocleh.

10.den
Míříme do základního tábora tou neméně náročnou cestou, aby Radkovo čtyřkolka dojela, aniž by jsme museli po cestě svařovat. Tuto trasu - 240 km, jsem zvládl jako jediný na jednu nádrž. Opět fantastická spotřeba 7.5 l. Stále mě Maxík překvapuje. V kempu hned děláme základní údržbu. Máme najeto zatím 2.200 km. Radek sundává vše ze zadního nosiče. Už budeme jezdit jen v okolí jednodenky.

11.den
Na zajímavá místa v okolí vyrážíme jen s Radkem. Véna se musí podívat na řemen. Kontrolka už na něj upozorňuje 400 km.
Prohlídku začínáme polorozpadlým opevněním, které chránilo rolníky před nájezdníky a lupiči. Míjíme i nádherné oázy s nedotčenými palmami, až se dostáváme k malé přehradě, která zásobuje vodou políčka v Erfoudu a jeho okolí. Poté míříme k třem dílům. První je takzvaný šnek. Je to dílo německého architekta. Než si stačíme udělat pár fotek, už je tu berber na mopedu. Tvrdí, že má od všeho klíče a za 400 dirhámů nás provede. Usmlouváme to na polovinu. Vede nás točivými schody 20 m pod zem, kde je voda a schody pokračují dál pod hladinu. To dílo je jako malá zásobárna vody. V jeho horní části je ubytování. Chceme přejet k dalšímu dílu, ale přední kolo u mopedu je prázdné. Zručný berber během deseti minut stačil demontovat duši z kola, zalepit a vrátit zpátky, aniž by sundal přední kolo a už mizel v prachu. Druhé dílo, jsou věžovité útvary ve tvaru souhvězdí střelce. Uvnitř je zase studna. Než si to stačíme projít, už máme vařený čaj, zvaný Whisky Berber. Třetí stavba, jsou schody do nebe. Uvnitř je zase studna a místnosti na spaní. Pro dnešek už máme písku a prachu dost, takže bereme směr Tifina, kde opravuje a dělá údržbu Véna. Ten nám oznamuje, že sice řemen má, ale bez speciálního šroubu nedokáže demontovat variátor. Snad zítřejší porci v dunách Erg Chebbi vydrží.

12.den
Hola hola, písečné duny Erg Chebbi volají. Je to takové velké pískoviště 10x25 km. Některé duny prý dosahují až 200 m. Hezky prostředkem se do nich vrháme. Je poznat, že čtyřkolkám se jede bez zbytečného zatížení lépe. Zdoláváme postupně největší vrcholky jeden po druhém. Užívám si to. Pocit jistoty mi dává prodloužená verze Maxe. Ještě před obědem se zajdeme podívat na pozůstatky hutí, v jejíž okolí se těžili a do dnes primitivně těží nerostné suroviny. V přilehlém okolí jsou ruiny francouzských kasáren a přes kopec je vesnička, která připomíná Chánov. Poté bereme směr Ibrahym, kde na nás čeká tradiční berberský oběd. Podává se zeleninový talíř, tažin, skopové se švestkami, příloha rýže a opečený brambor. Na závěr nakrájené pomeranče se skořicí, jablka a čaj.
Posilněni vyrážíme ještě na jezero červených plameňáků. Tentokrát máme smůlu. Ani jeden se tu nebahnil. V podvečer projíždíme do kempu.
13.den
Jedeme navštívit opuštěný rozpadlý ksůr za řekou. Dřevěná velká brána už nejde úplně otevřít, abychom se mohli uvnitř v jeho uličkách projet jako při jeho poslední návštěvě před lety. Uvnitř už je znát zub času. Tam, kde žili movitější rodiny, jsou ještě zachovalé společenské sály s dominantními sloupy a studnou uprostřed, jinak se vše postupně mění v hromady hlíny. Ještě navštívíme město Erfoud, kde nakoupíme suvenýry a jedeme nakládat. Tím končí naše expedice Marokem. Na tachometru Maxe přibylo 2.500 km a konečný se zastavil na 5.500 km za půl roku věrné služby.
Jarda „ Červík“ Černý

Nastavení