Název

UKRAJINA

Popis

EXPEDICE UKRAJINA – ZÁŘÍ 2012

Tradiční zářijová expedice na Ukrajinu odstartovala v pátek čtrnáctého. Vyrážím společně s Ondrou a Michalem z Liberce. Z firmy ASP Group máme zapůjčené tři stoje – ArticCat 700 TRV, Access MAX 400 a nový Access AX 700 EFI 4x4.
Cesta probíhá hladce a na maďarské hranice přijíždíme již v 17 hod. Po předložených dokladech a následné kontrole VIN na novém AX 700 nastává problém. Úřední chyba v technickém průkazu rozpoutává čtrnáctihodinové peklo na celnici. Následují nekonečné výslechy a vyšetřování kriminální policií. Ve finále nakládám čtyřkolku na policejní odtahovku, která ji odváží na údajně dvouměsíční expertízu. V sobotu v šest hodin ráno jsme konečně „propuštěni“ a jedeme směr ukrajinské hranice. Hurá, jsme první na řadě. To ale netušíme, že se mění směna a že na dvě hodiny nebudou fungovat počítače. Poté jsme ale bez problémů odbaveni a konečně jedeme na náš hotel. Asi po padesáti kilometrech nás staví policie a dostávám pokutu 50 € (která jim jde do kapsy) za špatné předjíždění. Tohle už snad budou poslední trable na naší cestě. Po dvou hodinách konečně přijíždíme na hotel Turbaza Veliká.
Jdeme se ubytovat a doráží další člen expedice David z Ostravy. Má CAN-AM Renegate 500. Sedáme na kolky a beru kluky seznámit s okolím. Dáváme si jen malé kolečko kolem hotelu. Na hřebenech je hustá mlha a padá na nás únava z probdělé noci. Jedeme zpět.
V neděli ráno dorážejí Ruda a Martin, oba s CAN-AM Renegate 800. Při společné snídani domlouváme plán dne. Jelikož nám chybí jeden stroj, Michal a Ondra budou jezdit s MAXem 400 sami po okolí, aby nás „nebrzdili“ při dlouhých trasách. Jedeme na vrchol Apecka, odkud vidíme přes dvě údolí mobilní vysílače, kde jsme ještě nebyli a hned je znám náš další cíl. Hledáme si k nim cestu přes planiny a lesy. Dorážíme k „retro“ vysílačům, které už asi hodně pamatují. Odtud se pak spouštíme po pěší stezce do údolí. Přední kolo nadzvedlo větev a ta mi vyráží zadní díl výfuku. Po vychladnutí výfuk nasazuji a klesáme dál. Přijíždíme k řece, kde se brodíme a po proudu jedeme směrem k hotelu. Tam už na nás čeká Tomáš s Yamahou Grizzly 700 EFI, Ota se synem Davidem s CAN-AM Outlander 800 a Vašek s Kawasaki Bruteforce 750. Už jsme kompletní.
Pondělní ráno nakládáme proviant na celodenní túru po hřebenech. Čekalo nás 150 km.Sluníčko svítí a po nočním dešti se nebude prášit. Jede se tankovat. U stojanů chybí Ota a David ho jede hledat. Po chvilce doráží a Otu má za sebou na laně.Došel mu benzín hned pod hotelem. Vidina levného benzínu tak doma nedotankovával. 1L tu stojí do 10-ti hřiven, což je na naše asi 25 Kč. Samozřejmě, že si vyslechl rýpání od nás ostatních co nemáme Can-Amy. Zdravá rivalita je všude a nikomu se nevyhne. Je dotankováno a z vesničky Kaliny hurá do kopců. Po kamenité cestě doslova letíme.Máme ji najetou, tak s Davidem v zádech sprintujeme ke křížku. Mám výhodu, že to tu znám, ale David je v těsném závěsu. U křížku stavíme jako na každém rozcestí, aby jsme se nepoztráceli. David má ušlé zadní kolo. Narazil si disk o šutr a ucházelo mu kolo u ráfku. Dofukujeme než dorazí zbytek. Pod kopcem je vesnička kde seženeme kladivo na srovnání disku.Vysílám Davida napřed než mu to zase ujde. První roubenka a máme potřebné nářadí - kilové kladivo a 5kilovou palici. Disk dostává zase svou podobu a můžeme pokračovat. Zbytek party nacházíme u místní hospůdky, kde se občerstvují a žaludek dezinfikují vodkou, to to pěkně začíná. Ještě že těch hospůdek po cestě není moc, ale to si nechávám pro sebe, aby nenakoupili zásoby na cestu. Po půl hodině dravé jízdy dávám malou pauzu. Z Kawasaki se kouří a je cítit spálený olej. Plasty jdou dolů. Po chvilce drobná závada odstraněna a jede se do kempu Kvasný, kde chceme dát oběd. Otík už vykřikuje že má hlad od té doby co ráno dosnídal. V kempu ale nikdo nečekal, že přijede tolik hladových čtyřkolkářů a nemají nic připraveno k jídlu. Dáváme pivko, kávu a čaj. Jedeme na kopec udělat si ohýnek a upéci buřtíky z dílny řezníka Švandy, který nemohl přijet protože v sobotu na offroadmaratonu rozbil kolku, ale proviant nám věnoval. U ohýnku nám Venca ukazuje, jak se chytá do lasa. Jeho zkušenosti ze závodů rodea neberou konce.V dálce slyšíme přijíždět splašené „Renouše“. To je Ruda s Martinem, kteří si dávali v kempu ještě pivko navíc. Cestu měli najetou z dob, kdy jme sem jezdili s Tomášem Mrkvou. Venca točí lasem a bezchybně chytá Martina. Jsou čtyři odpoledne a za sebou máme pouhých 50 km. Je třeba jet dál a zmenšit přestávky. Cesta už vede jen po hřebenech, místy lesem a místy po planinách. V lese jsou vyjeté hluboké koleje, kde Martin udělal berušku. Otočil kolku na záda. Nic se mu nestalo a kolce také ne. Na planinách už začíná být znát výkon dvouválců. V dálce je vidět vrchol Apecka. Vzduchem přes několik neprostupných údolí 11 km, ale po hřebenech ještě 60 km. Stoupáme stále víš a víš. Ve 1300 m.n.m. vjíždíme do mraků, kde poprchává. Viditelnost sotva 10 metrů. Rychlost v tu chvíli prudce klesá, tady není radno si zahrávat. Hřeben je místy jen pár metrů široký a na obou stranách je prudký sráz. U jezera špatně odbočuji, vlastně jsem ani odbočku v mlze neviděl. Přítel GPS mě hned informuje, že jedu jinam. Otáčím skupinu a najíždíme na správnou trasu, dostáváme se nad mraky, které „přetékají“ přes hřeben. Úchvatná podívaná. Klesající slunce začíná zapadat.Z planin klesáme do údolí, kde Martin opět dělá hají při sjezdu ze svahu na cestu, kde se sním utrhl břeh. Kolka ho nepříjemně přimáčkne pod sebe. Seskakujeme a pomáháme mu z podkolky ven. Odnesla to ruka, která mu začíná otékat, ale musí se jet dál. V lese už je tma. Zastavujeme a oplachujeme světla vším co teče. Jsme pod vrcholem Apecka. Čeká nás několikakilometrový výjezd po prudce stoupající kamenité cestě plné prudkých serpentýn. Mám obavy o naložené kolky s krátkým rozvorem. ArcticCat TVR přezdívaný mezi kolkaři autobus to zvládá hravě, stejně jako Otovo i Davidovo CAN-AM. Dlouhé kolky mají v tomhle směru strašnou výhodu. Nahoře se postupně sjíždíme. Nevýhodou prudkých výjezdů je, že nesmíte jet za sebou, aby chybující kolka před vámi vás nesmetla či nezastavila a když je problém, tak nemůžete rychle pomoci. Prostě v tu chvíli jste odkázán jen sám na sebe. Chyba se nepromíjí, což mnozí z nás čtyřkolkářů už poznali. Přijíždí posední člen a ze mě spadlo napětí. Všichni jsme v pořádku nahoře na vrcholu Apecka, kde je hraniční kámen bývalého Československa. Dolů z ní už volím tu nejjednodušší cestu kolem srubu. Kousek pod ním přejíždím igelitovou tašku v domnění, že je v ní odpad. Tomášovi to nedá a zastavuje u ní. Bingo - vyhrál v loterii! Byla tam flaška neotevřené vodky. Tu potom ztrestáváme večer na hotelové terase.
V úterý jsou nedaleko místní trhy, kde se dá koupit skoro všechno. Od domácího dobytka, rukodělný nábytek, koberce, oblečení až po automatickou pračku.
Odpoledne relaxujeme u bazénu. K večeru vyrážím s Vencou na malou projížďku do nedaleké rokličky. To ještě nevěděl co pod názvem „roklička“ bude za terén. Šířka maximálně, že se tam vejde Zill. Od něj hluboké koleje plné bahna s kládami co jim spadalo z korby. Do toho šplhání po skalách, kde sem ho bral už na lano aby se nepřevrátil. Při jednom výjezdu, kde AC TRV neměl problém došlo i na naviják. Své lano jsem měl na maximu a jeho taky. Zapřáhl jsem ho a že mu pomohu nahoru. Vyrazili jsme oba. Říkám si - to jde lehce, ani mě nepotřebuje. Bohužel jeho naviják neměl zajištěn konec lana a tak sem mu ho vyškubl ven. V té tmě nebylo vidět červeně obarvený konec lana. Nu což, druhý pokus. Lano se zavázalo Kawě za rám a šlo to jak po másle. Vytáhl sem ho z rokle. Nahoře namotáváme lano kolem rámů a zjišťujeme, že má ohlou spojovací tyč řízení, nedalo se s tím jet. Ještěže vozím s sebou základní nářadí. Je tma, otáčím kolku a svítíme si světly, abychom mohli vymontovat spojovačku a narovnat jí, což se nám asi po hodině zdárně daří. Na hotelu se od Oty dozvídám, že s Kawou před příjezdem na Ukrajinu měl najeto za 2 roky jen 800 km, max po lesních cestách. A tak Vašek dostal dobrou školu v terénu, kde jinde se naučit jezdit než v partě.
Středu jsme pojali jako bádací. Jelikož Martinovi otekla ruka, že nemohl jezdit, poskytnul svou kolku Ondrovi a Michalovi, kteří celou dobu jezdili po okolí na Maxíkovi. Ukázal jsem jim tu 150-ti km trasu co jsme jeli a doporučil jim ji jet opačně. Přecejenom absence předního náhonu v tom výjezdu u Maxíka by mohla znamenat malý problém. Popřál jsem jim šťastnou cestu a vyrazili jsme bádat na planiny. Po cestě z Apecky jsem si všiml jedné odbočující cesty do neznáma a tak jsem jí chtěl prozkoumat. Než jsme se k ní dostali, tak Otík má defekt na 6 knotů. Nic, co by se nedalo vyřešit. O pár kilometrů dál má jeho syn ten samý problém, ale trumfnul ho o 2 knoty. Krásně klikatící se cesta dubovým lesem a taková zrádná. Když se konečně dáme do pohybu slyším prasknutí klacku. Zastavuji a zjišťuji škody.Vzadu je manžeta roztržená.Usazuji Arťouše na pařez, abych měl kola ve vzduchu a jde na řadu smršťovací folie a americká páska. 20min a jedeme dál. Pohoda. Ale to jsem nevěděl, že za 15 minut udělám na druhé straně zase manžetu. Nebyl jsem moc nadšený, ale co se dá dělat. Znovu ruce od vazelíny a přitom cesta vybízí přímo k závodění. Dojíždíme k hospůdce, kde si zaslouženě dáváme pivko. Relativně máme čas a tak se rozhodujeme, že budeme fotit. David zaujímá za zatáčkou pozici a pojednom projíždíme v driftu kolem něj. Fotky se povedly, ale druhý David ztrácí knoty z pneumatiky a dělá ještě větší díru do kola. Nezbývá nic jiného, než mu přivést náhradní kolo co má na hotelu. Rozdělujeme se. Ota odváží náhradní kolo a já zůstávám na hotelu. Chci se pustit do výměny manžet, začíná ale pršet. Odkládám to na ráno. Pršelo celou noc a ráno to neustávalo. Nevypadalo to, že jen tak přestane, odpoledne proto začínáme balit. Prší až do poloviny Maďarska.
Ukrajina je krásná. Když máte doklady v pořádku, tak hranice projedete tak za hodi

Nastavení