Ukrajina 2012 zima

Název

Ukrajina 2012 zima

Popis

Ukrajina 2012

Zimní termín pro expedici jsme plánovali již v září 2011, kdy jsme zde byli naposledy. Týden před odjezdem na Ukrajinu, nás média „strašila“ ukrutnými mrazy a sněhovými vánicemi. To nás však neodradilo, ale přípravy jsme nepodcenili. Zakoupili jsme vyhřívání gripů a palce, návleky přes řídítka, vložky do bot, vyhřívání sedačky a do helmy namontovali Pinlock. Zabalili teplé oblečení a mohli jsme vyrazit. Z Rokycan startujeme ve složení já Červík (ArticCat 700 TRV), Tomáš (ArticCat 700 TRV). Před Prahou se k nám připojuje druhá část výpravy. A to Obr (YAMAHA Grizzly 660) a Pačenko (YAMAHA Grizzly 700).
Cestou sledujeme klesající venkovní teplotu. 30 kilometrů před hranicemi Ukrajiny je nejnižší – 26 stupňů Celsia, což nám dopomáhá k rychlému průjezdu hranic. Celníkům se nechce z vyhřáté „nory“, kontrolují jen nejnutnější doklady. Po překročení ukrajinské hranice končí skvělá upravenost silnic a dálnic. Na Ukrajině se totiž asi nesolí, jen prohrnuje. Z toho tedy vyplívá, že jedete po ledu a sněhu. Dostat se na místo cíle s dvoutunovým vlekem, je po čtyřiadvaceti hodinách nonstop jízdy doslova nadlidský úkol.
Po přivítání a dobré snídani natěšeni na nové zážitky, připravujeme naše mašiny na první seznamovací vyjížďku. Po prvních osmi stech metrech všichni postupně zapadáme do hlubokého sněhu. Je nám jasné, že tudy cesta nevede. Kudy KAMAZ neprojede, nemáme šanci ani my. Proto se rychle rozhodujeme, že si zajedeme k bačovi na salaš, kde byl loni na podzim celkem „provoz“. Cesta po které stoupáme pod plným plynem na první pohled připomíná širokou bobovou dráhu, kterou nejen děti, používají ke sjezdu na čemkoli. Za poslední roubenkou cesta pomalu mizí v závějích. Nezbývá nic jiného, než si cestu pracně prorážet. V praxi to vypadá tak, že je potřeba deset metrů couvnout na rozjezd, aby se dalo ujet jedenáct metrů vpřed. Někdy se daří i více. Po dvou hodinách intenzivní dřiny a navijákování postupně vyšplháme na první kopec, kde znovu zjišťujeme, že tudy cesta opět nevede. Cestou zpět sbíráme „odpadlíky“, kteří podcenili obutí. Nové pneumatiky ITP zatím fungují bezvadně. Návrat do základního tábora probíhá už za šera. Čeká nás ještě očištění od sněhu a ledu všude tam, kde by mohlo dojít k poškození gumových manžet a kardanů. Unaveni po dlouhé cestě a prví seznamovací vyjížďce odcházíme na zaslouženou večeři.
Druhý den máme v plánu konečně už někde vybrat místní měnu, nakoupit proviant a udělat si piknik pod vrcholem Apecky. Je však bohužel jasné, že na vrchol se bez pásů nedostaneme. Po hodinovém přemlouvání dvou bankomatů, ze kterých stejně bankovky nepadají, dáváme dohromady peníze z minulé ukrajinské expedice a kupujeme proviant. HURÁ NAHORU. Po půlhodinovém rychlém stoupání nám zamrzá úsměv – v otevřených planinách opět beznadějně zapadáme. Takže vyprostit mašiny a zkusit to jinudy. Bereme to oklikou. Cesta v těchto vymrzlých korytech je hladká a rychlá. Místy letíme až devadesáti kilometrovou rychlostí. Připadáme si jak závodní piloti vozidel WRC. Nemajíce schopností závodníků, jsme vděční za vysoké mantinely vyhrnutého sněhu, které nás spolehlivě vracejí zpět na naši dráhu. Za posledním domem opět cesta končí. Dál pokračují jen mírně zaváté koleje od Kamazu. Chybí nám jen pět set metrů ke křížku, kde začíná vytoužené klesaní. Po chvilce se však úspěšně prokousáváme. Zastavujeme u studánky a zastřešeného posezení. Rozděláváme ohýnek a pečeme si buřty z domácích zásob. Po občerstvení pokračujeme dále přes vesnici Vodicja směrem na vrchol Apecka, který měří 1490 m.n.m. Předem je ale jasné, že se tam dnes nedostaneme. Přijíždíme k závoře a na řadu se dostávají naše lopatky. Podhrabáváme se, aby čtyřkolky pod ní mohli projet. Zdoláváme 4 km, ale čas je proti nám. Začíná se totiž stmívat. Otáčíme a necháváme to na jindy. Při zpáteční jízdě Tomáš odráží levou přední pneumatiku. Benzin, dlouhá sirka, občanská statečnost, kompresor a po chvilce pokračujeme k hotelu.
Třetí den máme za cíl Kobyljenckou Poljanu. Hned ráno nás kontroluje hlídka milice. Dochází i na dechovou zkoušku. Milicionáři si naštěstí vybírají jediného abstinenta výpravy a tak bez ztráty kytičky pokračujeme natankovat stroje. Využíváme ze včerejška projetou ,,bobovou dráhu“ do vesnice Vodicja a odtud směrem na Kobyljenskou Poljanu. Že, rychlá jízda ve vyjetých kolejích přináší jistá úskalí, se přesvědčuje Obr, který v jedné technické pasáži hází elegantní šipku do závěje. Shodou okolností se na téměř identickém místě totéž daří při zpáteční cestě Pačenkovi. Prostě, pro Yamahy zakleté místo. Cesta utíká rychle, je projeta od Kamazů, které vozí vytěžené dříví. Dostáváme se až k dřevorubcům, kde se cesta mění ve dvě hluboké, zaváté koleje. Začíná boj. Po hodině se škrábeme na hřeben, kde koleje odbočují jiným směrem, než potřebujeme. Zastavuji a čekám na ostatní. Rozhodujeme se co dál. Sníh je umrzlý a proto vybíráme nejlehčí mašinu, kterou tlačíme přes závěje směrem k cestě, která vede dolů k našemu cíli. Po sto metrech to vzdáváme. Poslední dva kilometry nejde zdolat. Bereme do rukou lopaty a prohazujeme stezku zpátky k ostatním strojům. Velím k návratu. Jízdou zpět hledáme místo, kde bychom se mohli najíst. Domorodci nás odkazují na nedalekou hospůdku pod sjezdovkou. Radí nám i s výjezdem na Apecku. Rolba, kterou používají k úpravě sjezdovky a přepravě lyžařů na vrchol, již několik hodin před námi vyrazila nahoru. Mohli jsme zkusit jet v jejích stopách, které by nás měly udržet. K výjezdu po prudkém svahu se stavíme jako k rychlostní zkoušce. Bohužel ne všem se daří příkrou sjezdovku pokořit. Ale Pačenko nám na kolenou slibuje, že si na příští expedici pořídí pořádné pneumatiky. Na obzoru je zapat slunce. Pro tento den končíme a otáčíme se zpět.
Čtvrtý den vyrážíme navštívit nedaleké místní trhy. Při přesunu po zasněžené silnici Tomáš náhle zastavuje, aby mohl přiřadit přední náhon. Obě za ním jedoucí Yamahy, tento manévr natolik překvapuje, že předvádějí neobyčejně zajímavé synchronizované taneční kreace. V kolonách bez dalších problémů předjíždíme auta čekající na zaparkování. Čtyřkolky parkujeme v závěji. Odcházíme na trh. Nechá se zde koupit cokoli, od zvířat až po automatickou pračku. Nakoupené věci odvážíme na hotel a po občerstvení vyrážíme znovu zdolat vrchol Apecka. Cestu máme již najetou a proto ubíhá rychle. U závory se nestačíme divit. Takovou „dálnici“, kterou nám připravila rolba z předešlého dne, jsme nečekali. Cesta je upravená jako pro lyžaře. Hurá nahoru. Samou radostí nad krásným výjezdem podceňuji hned první zatáčku a po vyjetí z ideální stopy beznadějně mizím v lese. Naštěstí za mnou jedoucí Tomáš vše vidí, včas zpomaluje a navijákem zachráňuje situaci. Po cestě doslova „letíme“, nejlépe je na tom první jezdec. Naše nadšení však asi po deseti kilometrech končí. V prudkém výjezdu, kam se dostávám jen já s Obrem, zapadáme. Přestáváme pokoušet štěstí a vracíme se k ostatním, kteří uvízli tři kilometry za námi. Pomáháme lany a navijáky s vyprošťováním a za šera se vracíme domů.
Pátý den nás vítá sněhovou vánicí. Cílem je centrální bod Evropy. Nezdolaný sjezd vrcholu u Kosovské Poljany objíždíme a zastavujeme na občerstvení v kempu Kvasnyj, kde získáváme informace potřebné k další cestě. Bohužel nepříznivé. Prý neprojedeme. A to je pro nás výzva. Cestu, po které v létě jezdíme dvacet minut sportovním tempem, zdoláváme dvě hodiny. Přesto zůstáváme kilometr před hřebenem. Je tu více než šedesát centimetrů sněhu a stále přibývá. Musíme proto kopec objet. Po hodině dobýváme centrální bod Evropy. Dáváme si skvělý šašlik a kvas – nealko pivo. Kupujeme suvenýry a otáčíme k hotelu. Tento den podle GPS zdoláváme 150 kilometrů a maximální rychlost místy dosáhuje až 88 km/h na sněhu a ledu. Tachometr nám ukazuje o prohrabaných padesát kilometrů víc. Na prohřátí kostí s radostí vyrážíme do sauny.
Šestý den. Šokující probuzení, přes noc připadlo 40 cm sněhu. Co teď?? To je první co nás napadá. Odjíždíme pokusit se dostat přes kopec, kde už jsme jednou proráželi cestu. Moc možností kam jet totiž nemáme. Zaváté koleje projíždíme s úspěchem, protože jsou utáhlé. Vyjíždění z nich se však nevyplácí, okamžitě se boříme do hlubokého sněhu. Pokračujeme za dřevorubci, kde jak doufáme, projedeme. Cestou potkáváme koňské spřežení se saněmi, Kamazy a traktory s pluhy. Hurá svezeme se. Startujeme vpřed, zatáčky bereme smykem. Jednu obzvláště zledovatělou nedotáčím, vylétám ven a prorážím sněhový mantinel. Zůstávám šikmo ve stráni. Jen co jsem zabrzdil a oddychl si, přilétl sněhový mrak. To Tomáš „zahučel“ za mnou. Tato zatáčka ArticCatům není souzena. Ostatní kolem nás projíždějí s úsměvem. Necháváme je projet a taháme se synchronizovaně navijáky ven. Skupinu doháníme těsně pod vrcholem. Na vrcholu odhrabáváme sníh, rozděláváme oheň a pečeme si šašlik. Z dálky slyšíme přijíždět Kamaz, který kolem nás majestátně projíždí a plynule pokračuje vzhůru po hřebeni. Sníh, nesníh. Někteří z nás se pokouší v jeho kolejích pokračovat dále, ale bezúspěšně. Sníh a koleje jsou příliš hluboké. Vracíme se zpět. Míjíme malou odbočkou, která nás zlákala k průzkumu.Jedeme mezi polorozpadlými chalaloupkami , kde dominantně vyčnívá nový zářící kostel.Vjíždíme do horského průsmyku podél potoka.Chceme co nejdál a tak brodíme.Jsme nadšeni rozmanitostní.Začíná být šero a jsme mokří.Otáčíme do tepla.

Období

Statistiky

  • 224 fotek
  • 0 se líbí

Nastavení

Nahlásit album
Slevy 25 % platí na všechny dárky z fotek. Vytvořte si z vašich fotek snadno fotoknihu, plakát, fotky na zeď a další fotoprodukty. Sleva platí po zadání kódu: Vajicka
S kódem: Vajicka Akce platí do 14. 4. 2024
Zjistit více
Reklama

Pokračujte v prohlížení

Jestli se vám album líbí…

Přihlásit se na Rajče Prohlédnout znovu
Spustit prezentaci Zastavit
TIPZměny uložíte také pokračováním na další fotku či video a zrušíte je klávesou ESC.
Přidejte do popisu štítky (např. #svatba #cestování) a fotku či video tak objeví více lidí.
Ukrajina 2012 zima
Komentáře Přidat